Proč je tak těžké hledat více času na čtení
Se začátkem roku kolem sebe vídám další čtenářské výzvy. Moje oblíbená knižní aplikace se mě ptá, jestli toho zvládnu přečíst tolik jako loni, a dokonce mě nabádá k tomu, abych se pokusil o osobní rekord. Co takhle přečíst o deset knih víc? Tenhle román je prý přesně pro mě. Jenže já jsem unavený a domácí knihovna mi praská ve švech.
Už několik let používám ke třídění toho, co si chci přečíst, aplikaci Goodreads. Sleduju zde své přátele, vyhledávám si knihy známých autorů a autorek a objevuju nové. Je to mé bezpečné místo, na němž sdílím názory s lidmi, které patrně nikdy neuvidím. Třeba s Robin z Kanady nebo s Bonnie z USA.
Spíš práce než zábava
Bylo to ale právě aplikace Goodreads, co z mého oblíbeného koníčku udělalo jakousi produktivní činnost, u níž mi začalo záležet na výkonu. Všiml jsem si toho až později a loni se rozhodl, že tomu udělám přítrž a budu číst jinak. Že už nebudu upřednostňovat čtení na úkor spánku a ubyde nocí, kdy ospale mžourám do písmen.
Od té doby se pokouším dodržovat následující:
- Čtu hlavně o víkendech. Během pracovního týdne na to nemám tolik času, a ač jsem si kdysi nastavoval budík o hodinu dřív, abych si před prací stihl ještě něco přečíst, nebylo to pro mě dlouhodobě udržitelné.
- Snažím se do čtení nenutit. Mívám období, kdy čtu rád, ale taky období, kdy to nejde. To druhé se zpravidla objevuje, když jsem unavený a přesycený. A poslední dobou je pro mě příjemnější říct si, že je to v pořádku, a neotevírat knihy na sílu.
- Učím se odkládat knihy, které mě nebaví. Je to náročné, protože mám u každého takového románu strach, že se na konci vyjeví něco, co můj nepříjemný zážitek změní. Častěji mě ale kniha, kterou dočítám z povinnosti, spíš uvrhne do čtenářské krize.
Můj život je ale odlišný od životů lidí z jiného prostředí, s jinou prací a jiným zázemím. Vzpomínám si na jednu životní radu, která byla v módě před lety a zněla: „Každý máme během dne stejný počet hodin a záleží jen na nás, jak s nimi naložíme.“ Tahle věta z podnikatelských příruček na mě ještě dnes občas vykoukne z motivačních videí na sociálních sítích. Je ale skutečně pravdivá?
Má rodič se třemi dětmi stejné množství volného času jako já, bezdětný? A co člověk, který pracuje ve dvanáctihodinových, potažmo nočních směnách? Kolik času, a především energie mu na čtení zbyde? A co lidé, kteří musejí nejen pracovat a starat se o děti, ale taky ještě pečovat o nemocné blízké? Budou mít i oni stejné množství času jako všichni ostatní?
Čtenářská gramotnost prý upadá
Téměř každý rok se v éteru objeví jeden či dva průzkumy, které upozorňují na to, že knihy čte čím dál méně lidí. Ba co hůř, čím dál méně mladých. Je to složitý problém, ale na můj vkus se příliš často zjednodušuje na tvrzení, že za pokles čtenářství můžou moderní technologie. Stejně tak bychom měli mluvit i o tom, jak se za poslední roky mění naše podmínky k životu.
V jednom z vysokoškolských seminářů se mě a ostatních studentů a studentek bohemistiky vyučující zeptala: „Proč nečtete, co vám zadáváme?“ Nemyslela tu otázku nijak útočně. Opravdu ji zajímalo, s čím se potýkáme.
Sedli jsme si tenkrát do kroužku a jeden za druhým chrlili překážky, které nám ve čtení brání. Tou nejčastější byly brigády, spousta z nás totiž během studia z různých důvodů pracovala. Vyučující to tenkrát překvapilo a (k mému údivu) vyjádřila pochopení. „Máte pravdu. Na brigády jsme my během studia tolik nechodili.“
Byla to drobnost, ale to uznání mě tenkrát uklidnilo. Jako docela pečlivý student jsem měl neustále černé svědomí, že nečtu všechno, co nám profesoři a profesorky zadávají. Měl jsem pocit, že selhávám, a nevěděl proč. Až po diskuzi jsem si uvědomil, že chyba nemusí být jen na mé straně. Kolik knih bych si rád přečetl, kdybych po škole nechodil doučovat nebo prodávat popcorn v multikině.
A přesto je moje zkušenost poměrně privilegovaná. Díky svým rodičům jsem se nemusel strachovat o zaplacení kolejí ani o to, jestli budu mít na konci měsíce co jíst. Kolik lidí ale tuhle výhodu nemá a svoje záliby obětuje proto, aby měli peníze na to, co potřebují?
Síla číst
Nedávno mi známá řekla, že nečte proto, že je ze všech příběhů a emocí už předem vyčerpaná. Ve svém zaměstnání denně zažívá vypjaté situace, při nichž musí naslouchat, pomáhat, inspirovat. Poté se vrátí domů a nepřeje si nic než odpočinek. „Na další drama už prostě nemám sílu,“ dopověděla.
Rozuměl jsem jí. A bylo to pro mě zajímavé zjištění: existují lidi, kteří by si rádi četli, ale už na to po celém dni nemají mentální kapacitu. Stejně jako lidi, kteří už tolik nečtou, protože se musejí věnovat jiným věcem – výchově dětí, hledání práce, uzdravování se z dlouhodobé nemoci, péči o blízké, zajišťování příjmů navíc a dalším zátěžím, co se do podobných průzkumů o čtenářství už většinou nevejdou.
A tak si říkám, jestli bychom se neměli bavit taky o tom, co nám v cestě k naplnění našich zálib stojí, než abychom neustále hledali způsoby, jak tuhle cestu zkrátit, obejít, zrychlit. Ty překážky tu pořád budou, u každého jiné, a ne vždy je dokážeme odbourat prohlášením: „Tak si ber knihu i do tramvaje.“
