Veronika Opatřilová: Moje knížky by se měly procítit, ne porovnávat

První román Veroniky Opatřilové s názvem Ostrov žije je lehce fantaskní atmosférická kniha protknutá environmentálními tématy, Počkej na moře je nádherná a jistým způsobem zdrcující kniha o prvním zamilování a její novinka Píseň L. je óda na les a jeho magično, zasazena napůl do středověku a napůl do současnosti. Všechny knížky pojí mimo jiné queer postavy, které často hledají samy sebe, objevují svoje nitro a podobu života, jakou chtějí žít.

Píseň L. máme v květnu ve Čtenářském klubu Martinusu, takže je do konce měsíce za lepší cenu a s kódem PISENL s poštovným zdarma.

Veroniko, kde bereš pro psaní tak krásných atmosférických příběhů inspiraci? Čím se u psaní obklopuješ? 

Nejvíc inspirace nacházím v přírodě. Příroda má v mém srdci naprosto unikátní místo a nepřemýšlím o ní jen jako o prostoru. Je součástí nás všech a stejně tak je člověk součástí přírody. Je pro mě důležité, abychom se k ní chovali s úctou přesně tak, jako se chováme k jiným svým „součástem“. Kromě přírody mě ke psaní inspiruje hudba, to je například v Počkej na moře hodně znát. A potom samozřejmě příběhy živých lidí, které potkám, to je nevyčerpatelná studnice inspirace. 

Momentálně u nás hodně rezonuje a řeší se téma autofikce, je to na tvou tvorbu aplikovatelný termín? 

Do jisté míry určitě – inspiraci pochopitelně hledám i sama v sobě, do psaní vkládám strašně moc ze svého nitra. Jen bych nerada, aby se ten termín zaměnil s tím, že autor/ka vkládá textu sebe sama jako například některou z postav v poměru 1:1, takhle to u mě určitě nefunguje. V každé mojí knize se objevují moje myšlenky, moje poselství – třeba úcta k přírodě – to jsem pořád já, proto se to vlastně v mých knihách pořád opakuje. Současně se ale člověk pořád vyvíjí a s mými myšlenkami je to zrovna tak, každá je prioritní v jiném období apod.

Tvou nejnovější knihou je Píseň L., dokázala bys nám ji trochu představit? Jaká je to kniha? 

Píseň L. je lyrický příběh pro čtenáře a čtenářky, kteří jsou otevření netradičnějším příběhům a mému vnímání reality. Při psaní a obecně v životě je pro mě důležité téma energií a tak je potřeba, aby se čtenářstvo téhle knížky naladilo na tu mou energetickou vlnu. Sama to mám s knihami, které čtu, taky. Neumím dost dobře popsat, proč se mi to líbí, ale svou energií si mě daná kniha získá. Třeba s Počkej na moře jsem měla krásnou zpětnou vazbu a s několika čtenáři a čtenářkami to přesně takhle kliklo. 

Myslíš, že by tu mohla platit, že pokud někdo četl knížku Počkej na moře a zamiloval si ji, zamiluje si i Píseň L.? 

Jsem ráda, že se ptáš, protože přesně tomu bych se chtěla vyhnout – srovnávání těchto dvou knih. Každá je svébytná a myslím, že dost jedinečná, moc se nepodobají jedna druhé. Myslím, že to tak určitě nebude platit automaticky, dokonce bych řekla, že si Píseň L. může najít úplně jiné čtenáře než Počkej na moře. Zároveň ale vůbec nechci tvrdit, že se vám může zamlouvat jen jedna z nich – je to celé o napojení se na daný text, nemyslet u toho na jinou z mých knih, užít si příběh tak, jak je. V mnohém se knížka podobá spíš mojí prvotině Ostrov žije (i když jsem nějaké texty psala už předtím). To napojení na přírodu a tak podobně, ale každá kniha je samostatná a nechtěla bych, aby od Písně L. někdo čekal „Něco jako Moře“ nebo „Něco jako Ostrov“. 

V každé z tvých knih je jedním z témat to, že se jedná o LGBTQ+ příběhy. Jaký je tvůj vztah ke queer literatuře? Vnímáš tuhle „nálepku“ jako nosnou, nebo spíš stojíš na straně toho, že je zbytečná? 

Hrozně moc bych chtěla žít ve světě, kdy tahle nálepka na knihách a na lidech nebude potřebná. Že knihy o lásce budou prostě knihy o lásce a bude jedno, mezi kým ta láska je. Chápu ale, že pokud někdo má nějaké pocity, které třeba prozkoumává, určitě ho tahle (do jisté míry marketingová) nálepka dokáže navést k příběhům, se kterými se může ztotožnit, které mu otevřou oči nebo ho prostě jen potěší. Odvrácená stránka ovšem je, že je pro „hatery“ strašně snadné na takhle striktně oddělenou a označenou duhovou literaturu zanevřít a ani jí nedat šanci. Osobně ale svoje a jiné knihy nepopisuju na první dobrou jako duhové, ale spíš třeba jako knihy o lásce. 

Co ráda čteš ty, jsi velká čtenářka? 

Myslím, že čtu docela hodně, především v angličtině a ve švédštině, ze které i překládám. Zrovna teď mě napadá jako doporučení kniha Nestvůra z Essexu od Sarah Perry. Je to skvělá neotřelá kniha prodchnutá přírodou zasazená do konce 19. století. 

To zní skoro jako definice Písně L.! Co česká literatura, čteš i knihy z tuzemského rybníčku? 

Ano, moc ráda, ale tam mám větší mezery, které bych chtěla dohnat, trochu se za to stydím. Nějakou dobu jsem žila v zahraničí, kde česká literatura nebyla tak dobře dostupná, tak jsem přibližně pět let neměla knihu původně v češtině vůbec v ruce. Teď mám vyhlídnuté třeba Srpny Jakuba Stanjury, Rozložíš paměť Marka Torčíka. Z young adult příběhů moc ráda čtu knihy Evy a Kláry Pospíšilových nebo se mi líbilo Mezi nimi Veroniky Gonzáles. A taky mě baví číst knihy od Pointy, kvůli mé vlastní historii. 

Ano, tvůj první román Ostrov žije vyšel v Pointě a až potom ses přesunula pod křídla nakladatelství Prostor. 

Přesně tak! A je mi hrozně líto, že má Pointa neprávem ne úplně skvělou pověst, protože si tam knihu „může vydat každý“. Já si naopak myslím, že právě proto se tam dají najít strašně dobré a originální knihy, na které třeba jinde není prostor nebo odvaha. Konkrétně se mi třeba moc líbila LGBTQ+ kniha Na křídlech fénixe od autorky Michaely Moritz, která si rozhodně zaslouží pozornost. Moc se mi líbila, i když je taky zaměřená na young adult čtenáře a čtenářky. 

Dala jsi pár super příkladů queer témat v české literatuře – myslíš si, že jsou tato témata v české literatuře zastoupena dostatečně? Je ti blízké, jak k nim české autorstvo přistupuje? 

Opět zdůrazňuju, že toho nemám načteno tolik. Obecně si ale rozhodně myslím, že je to čím dál lepší. V posledních letech je to obrovský rozdíl, queer témata se tu dostala do mnohem většího množství knih než dřív. A už bylo načase! Jak už jsem trochu zmínila, do young adult rybníčku se tohle téma ve velkém dostalo jako první, už je ale konečně vidět pořádně i v literatuře pro dospělé, třeba právě v Rozložíš paměť. Hodně jsem poslední dobou pozorovala, že se duhová témata dostávají do původně česky psaných knih pro mladší čtenářstvo – a to je super! – ale pořád málo do knih pro dospělejší.  

To do jisté míry dává smysl, v pubertálním věku se často hledáme, svou identitu, sexuální orientaci a spoustu dalších věcí. Někteří se ale hledají i v dospělosti a nebo jsou už takzvaně vyřešení a chtěli by si takové příběhy, se kterými se mohou ztotožnit, přečíst taky! 

Přesně tak, to „co bylo dál“, tu pohodičku! To mě přivádí na jiný můj, možná trochu kontroverzní, názor. Já nemám ráda, že má spousta queer knih tragický konec nebo některou ze zápletek. Copak vedou intenzivní situace vždycky k sebevraždám nebo podobným tragédiím? Nemyslím si, že v knize musí být všechno růžové, málokdy i v životě je! Kvalitní text není kvalitní proto, že by v sobě nesl všechno utrpení světa, může být silný i jinými prostředky. 

Na závěr by mě strašně zajímalo – máš i svoje úplně nejoblíbenější knihy, za které dáš ruku do ohně? Takové, kde žádné tragédie nenajdeme, možná?  

Hrozně jsem si oblíbila třeba knihu My Policeman, to je moje srdcovka. Stačilo mi říct, že je o milostném trojúhelníku v Brightonu a nutně jsem si ji potřebovala přečíst! Kniha je psaná krásným jazykem, jsou tam propracované postavy, kterým všechno věříš – při čtení to vidíš jako film! Filmovou adaptaci to teda má taky, ale tu jsem neviděla. Ale v mojí hlavě je to úžasný film s krásně znázorněnými popisy. Tady ale jedna z linek tragická je, a je pro mě nesmyslná, zkratkovitá. Klidně bych se tu té depresi vyhnula.

Další z mých oblíbených je Find Me, která se mi líbila ještě víc než předchozí autorova kniha Call Me By Your Name. Ta je taky super, ale Find Me mi přišla ještě zajímavější, vyspělejší. I tenhle text vytváří nádherné imprese a Aciman mi přijde geniální v tom, že neplýtvá slovy. Všechna jeho slova a věty mají v textu svůj význam, není tam omáčka na zaplnění stran. 

A ještě dvě mě napadají na závěr: Nadělení Dana Krejčíka je úžasná, milá, vtipná knížka, která je ze života a čte se jedním dechem. Lišák a já je zase komorní příběh plný přírody, samoty, určitého druhu izolace – to jsou pro mě naprosto perfektní ingredience.