Dejte šanci slavné britské lovestory
S bestsellery se to u mě má tak – někdy se nechám svézt na té první fanouškovské vlně nadšení a někdy mě zas naopak nechává kniha úplně chladnou a přečtu si ji teprve, až mi ji doporučí někdo, jehož literárnímu vkusu věřím víc než nadšeným internetovým diskuzím. Jojo Moyes je ten druhý případ.
Když nedávno vyšlo Než jsem tě poznala v paperbacku s filmovou obálkou, naše Lucka tvrdila, že bych si to přečíst měla. No a protože mě zrovna popadla chuť na nějakou letní knižní jednohubku, rozhodla jsem se dát Jojo Moyesové šanci a seznámila se s jejím nejslavnějším příběhem.
Louise Clarková bydlí v malém městě v Británii obklopená rodinou, která se věčně hašteří, ale nedá na sebe dopustit. Má práci v bistru. Má přítele. Má svůj šílený styl oblékání. Namlouvá si, že je šťastná, i když vlastně nijak zvlášť není, ale říká si, že by přece mohlo být hůř. A pak se jí život převrátí naruby, když její šéf zkrachuje a ona dostane práci jako ošetřovatelka Willa Traynora. Will býval úspěšný, přitažlivý, neohrožený – teď je z něj zahořklý a deprimovaný kvadruplegik, který potřebuje neustálou péči. Louise a Will jsou povahově naprosto rozdílní, ale stejně k sobě začnou pociťovat vzájemné sympatie – a pak se Louise dozví, proč má dělat Willovi ošetřovatelku pouze šest měsíců.
Nejdřív zápory. Občas vás trochu brní zuby z toho, jak je celá tahle romance sladká. Všechny hlavní postavy jsou velmi šablonovité a nepodaří se jim vás nijak překvapit. Místy zbytečně rozvláčné popisy a dialogy o ničem. Několik naprosto zbytečných účastníků dění. A teď klady. Sice je toho cukru opravdu místy příliš, ale existují ještě mnohem sladší, horší varianty těchto příběhů a co si budeme povídat, takovéhle lovestory prostě nemůžou nebýt krapet naivní. Není to ale hloupé, neuráží to vaši inteligenci a vlastně se celou dobu při čtení dobře bavíte. Louise má skvělý sarkastický humor. Louise je vůbec děsně sympatická, asi bych ji potřebovala za kamarádku, hlavně proto, aby rozjasnila můj šatník. Je to čtivé. Základním kamenem knihy je velmi zajímavé a diskutabilní téma. Autorka vás nepeskuje a nepřipomíná vám, jaké máte neuvěřitelné štěstí – a tím víc si to uvědomujete. Je to citlivé. Když máte pocit, že celý svět je nepřítel a jediné, co to spraví, je tabulka čokolády a knížka, doporučuju sáhnout právě po této.
Díky Jojo Moyesové jsem si zase potvrdila, že bych neměla odsuzovat knihy jen proto, že jsou momentálním trendem nebo protože jsou dojímavě romantické a zavánějí červenou knihovnou (na které teda v několika případech taky není nic špatného). Na férovku – já u toho nebrečela, kvůli čemuž mě pár lidí označilo za ledovou královnu, ale mě to prostě nepřipadalo hodné slzavého údolí. Je to smutné, jasně. Je to nefér. Je to kruté. Zdálo se mi ale, že mnohé čtenářky u knihy brečí tak nějak z povinnosti, nikoliv z toho důvodu, že by vás k tomu příběh nutil. Je samozřejmě dojemný, ale člověk, který je aspoň trochu ošlehaný životem a neničí ho zrovna PMS se podle mě u téhle knihy nezhroutí v záchvatu pláče. To je jen takový mýtus, který se kolem knihy vytvořil a jsem ráda, že jsem měla možnost si ho zbořit.
Je to taková holčičí záležitost a’la padesát odstínů – máme tu bohatého a sexy chlapa, kterého zachrání obyčejná holka – akorát že všechno je to vystavěno v reálných kulisách, bohatý a sexy chlap je kvadruplegik, obyčejná holka už má svého přítele a je to mnohem chytřejší a vtipnější. Asi se nic nestane, když si Než jsem tě poznala necháte utéct – ale proč byste si měli nechat utéct dobrou knihu?
