V Pražské buzně na vás čeká jízlivý humor a upřímná generační výpověď

O blogu Pražské buzny jsem slyšela už kdysi, ale zatím jsem neměla důvod vyhledat si ji na internetu a začíst se do článků Jiřího Markvarta, který je zkrátka teplý a žije v Praze a připadalo mu to natolik důležité, že o tom musel napsat knihu. Aspoň tak to tvrdí knižní anotace. Takže se ke mě jeho texty nakonec přece jen dostaly.

Jestliže jste se u knihy Bez jablka řehtali nahlas, tohle se vám bude líbit. Jestliže jste upjatí v jakémkoliv směru a sprostá slůvka považujete za hřích, nebude se vám to líbit. Pokud máte rádi jízlivý humor, umíte být tak trochu skety a neberete se příliš vážně, tohle je kniha přesně pro vás. Takový je totiž i Milan, hlavní hrdina knihy, která mapuje jeho život od roku 2006 až do 2020, od coming outu na maloměstě, přes přistěhování do Prahy, první vztahy až po divoké noci v Termixu a něco jako předkrizi středního věku. Celé je to navíc prošpikované blogovými články o tom, jak spolehlivě poznat kluka co je na kluky, jak vypadají tradiční fáze vztahu dvou gayů, kam vzít svého kluka na první rande a moje nejoblíbenější, jak starého si najít partnera.

Je to kniha, která vás má bavit a říct vám, že spát se všemi bez rozmyslu je vlastně docela dost velká zábava, ale v určitém bodu vám nezbývá nic jiného, než toho nechat, protože nechcete jednou skončit sami a co si budeme povídat, být ve vztahu je nakonec nejlepší a chceme to všichni. Ačkoliv na první pohled možná vypadá jako povrchní jednohubka, ve které jde jen o sex odvyprávěný z obhroublého úhlu pohledu, který na knižním trhu chyběl, je to zároveň inteligentní generační výpověď, která slušně charakterizuje jak český venkov, tak české velkoměsto. Markvart očividně kašle na to, aby psal zdvořile, korektně nebo jednoduše slušně a je to nesmírně osvěžující.

Navzdory tomu, že mít za kamaráda gaye je už pro každou holku v podstatě nutnost, pořád mi přijde, že v té jinakosti a nezvyklosti toho, že spolu spí dvě stejná pohlaví, nějak tápáme. Ptáme se gaye, kdy se „přiznal“ rodičům, jako by spáchal něco špatného. Nenapadne zeptat se nás „máš někoho?“, když je to holka, samozřejmě vyzvídáme, jestli má kluka, pokud je to kluk, zajímáme se, jestli si našel holku. Jsou to maličkosti, které jsou v nás pevně zakořeněné a líbí se mi, že Markvart všechny tyhle pomyslné bariéry, o kterých třeba ani nevíme, bourá. Na druhou stranu se neomezuje jen na to, aby se pitval ve vztazích hlavního hrdiny Milana, nabízí zároveň lehce stereotypní, ale veskrze reálný pohled obecně na mezilidské vztahy jako takové.

Ještě o trošičku radši budou mít knihu Pražáci, hlavně ti, jejichž vztah k Praze by se dal shrnout do „vlastně nás to tady štve, ale nikde jinde bychom žít nedokázali“. Milan je typický Pražák, mluví sprostě, kouří, opovrhuje maloměšťáckými rádobykavárnami, tráví večery v Termixu, pracuje v marketingu, nesnáší hipstery, Letňany považuje za konec světa a k Brnu se odmítá vyjadřovat. No a samozřejmě je to náplava. Za mě boží týpek. Jediné, s čím bych si dovolila nesouhlasit, je to, že narozdíl od něj považuju Friends za báječný bar. Tedy pokud tam zrovna není travesti show.