blog

Neskutečně autentický Šindelka a jeho Únava materiálu

Mapa Anny od Šindelky byla kniha bezesporu dobrá a zajímavá, ale nepřesvědčila mě, že je Marek Šindelka spisovatel, jehož tvorbu musím sledovat i nadále. Jenže pak přišla Únava materiálu a blahořečilo ji tolik mých známých, že jsem taky neodolala. A dobře jsem udělala, protože románů, které by nejen reflektovaly nějaký problém dnešní doby a ještě navíc jej učinily literárně poutavým, je vskutku pomálu.

Určitě už jste někde zaznamenali, že tématem Šindelkovy nové knihy je migrační krize. Obecně se to hodnotí jako odvážný počin, protože se jedná o pálivé téma, které by mohlo velkou část čtenářů odradit a jistě je to kontroverzní záležitost, v níž se odráží intelekt celé republiky, ale abych pravdu řekla, vnímala jsem jeho autorovu snahu zpočátku trochu jako vypočítavý krok k tomu, aby svůj román učinil prodejnějším – přece jen jde o tolik diskutované téma, že bylo jasné, že kniha zaujme masy. Nicméně to jsem po přečtení přehodnotila, protože Šindelkovi zcela očividně nejde o to, aby téma zpopularizoval, aby do stránek vtiskl názor většiny, aby mentoroval něčí domněnky. Vlastně se ani nepokusil o biografičnost, navzdory tomu, že pro svou knihu dělal rozhovory s uprchlíky. I přesto cením příběh zejména proto, že je neskutečně autentický – alespoň se mi zdá z pohodlí mého teplého bytu a teplé postele – a donutí vás si nějaký názor vytvořit, skutečně se zamyslet nad problémem a možná svůj dosavadní názor přehodnotit.

Únava materiálu je svým způsobem trochu experimentem v tom, že mluveného slova v ní najdete poskrovnu – její hlavní síla kromě samotného tématu je v popisech. Syrových, úsečných, častokrát téměř věcných, ale nesmírně trefných. Šindelka dokáže popsat věci tak, že je nejen před sebou vidíte, ale doslova cítíte. Letos mám zatím vůbec štěstí na knihy, ze kterých je mi tak trochu fyzicky špatně – podle mě je to jen další známka dobré knihy. Myslím tím ovšem fyzicky špatně z toho, jak reálně je ten příběh vykreslen a všechno, co se děje hlavním hrdinům, dvěma bratrům, kteří z nejmenované země prchají do pevnosti jménem Evropa, při čtení vyvstává z popsaných stran a útočí i na vás.

Čtěte také  Nina Špitálníková: Poprvé poukazuji na to, jak mohou Severokorejci vnímat svobodu

Ve spisovatelových větách se tělo dehonestuje pouze na jakýsi surový materiál, který je potřeba neustále držet v chodu, jen ho občas nakrmte a zahřejte, důležité je, aby fungovalo. Aby nohy utíkaly, aby ruce bily nepřítele, aby zuby sežvýkaly jídlo. Tak trochu už jsme to poznali v Mapě Anny, ale v Únavě materiálu se Šindelka v tomhle posunul ještě o level víc. A nejen v tomhle. Jeho stavba příběhu, vyprávění, popisy, fakt, že čtenář téměř dýchá za knižní postavy a prožívá s nimi každou sekundu jejich bolesti, to všechno je brilantní a dovedené k dokonalosti.

Nejsem literární kritik, obvykle nijak zvlášť neregistruji odkazy k čemukoliv (a vždycky mám hroznou radost, když se mi v textu podaří něco takového objevit), ale tady je ta symbolika možná až moc jednoduchá. Tovární hala? Rybník s kapry? Chatka, ve které jsou ukryté plástve medu? Když by se mi chtělo hledat na Únavě materiálu nějaké mouchy, asi bych musela vytáhnout tohle. Ale ve výsledku je to tak strašně zanedbatelné, že vám to výsledný dojem ze čtení rozhodně nemůže zkazit. A nakonec se musím ušklíbnout nad tím, jak hloupé byly moje důvody, proč jsem původně chtěla nad Únavou materiálu mávnout rukou. Měli bychom být rádi, že o tom konečně někdo píše, navíc velmi dobře.