Šikmý kostel 3: Klíčové sdělení celé trilogie odhalující zapomenuté dějiny

Šikmý kostel, románová kronika ztraceného města, se hned od vydání prvního dílu odehrávajícího se mezi lety 1894 až 1921 stal bestsellerem. Autorka Karin Lednická, pro kterou byl knižním debutem, se tak stala exponovanou osobou. Tou, která dokázala veřejnosti odhalit zapomenuté nebo spíše ututlané dějiny hornického regionu. Kniha byla unikátní v tom, že si zvolila v tomto mužském prostředí ženský pohled na věc. To v tomto typu literatury podle Lednické dosud chybělo a vedlo to k dosti pokřivenému obrazu, protože ženy také utváří společnost, a to nejen tu v hornických koloniích. Druhý díl odehrávající se v letech 1921 až 1945 věnovaný narůstajícím nacionalistickým náladám a druhé světové válce upevnil Lednické postavení jako úspěšné autorky a vyvolal v mnohých nedočkavost a hlad po třetím díle.

Závěr trilogie sama autorka označuje za pointu celé série. Za klíčové sdělení, ke kterému si budovala cestu předchozími dvěma díly. Třetí díl začíná v roce 1945 a končí v roce 1961, s postavami se tak setkáváme po oficiálním ukončení druhé světové války. Dá se ale lusknout prsty a předstírat, že se nic nestalo a pokračovat ve svých životech jakoby nic? Jak žít dál a nenechat se zahltit žalem? Bude lepší hledět vstříc budoucnosti a pomoci vybudovat lepší a zářivější svět? Samé otázky a tak málo odpovědí.

Pokud si předchozí díly pamatujete jen matně, nebo jste je vůbec nečetli a stejně vás třetí díl láká, aniž byste se zdržovali čtením předcházejících událostí, tak vám na začátku knihy pomůže grafické zobrazení rodokmenu. K němu jsem se vracela v průběhu čtení neustále, abych si ověřila některé vztahy nebo něčí věk. Stejně tak oceňuji prolog, který připomene všechny postavy a rodinné vazby. Klíčové události předchozích dílů jsou tu připomínány pravidelně různými vypravěči. Ačkoliv jsem předchozí díly četla hned po vydání, stačila mi zmínka o nich jednou. Určitá repetitivnost mě postupně nudila, i když chápu, že postavy nad událostmi neustále přemýšlí.

Třetí díl je vyprávěn z pohledu Halky, Ženky, Wojtka a Julky (Ženčiny dcery, neplést s Julkou z předchozích dílů). Postavy se na scéně objevují vždy, když se u nich děje něco významného. O životě zbylých členů rodiny se dozvídáme jakoby mimochodem, ze společných návštěv, vyprávění apod. Každá z postav má odlišný pohled na svět a na utváření společnosti snažící se vzpamatovat po druhé světové válce. Někteří se uzavřou do sebe neschopní žít dál, někteří se rozhodnou vzít věci do svých rukou a navzdory všemu vzdorovat nastupujícímu režimu. A někteří uvěří hezkým slibům posilující komunistické strany, která má plán, jak dát zemi po válce zpátky do pořádku. Nebo ne?

Zlo se postupně šíří krajem: zanedbání bezpečnostních pravidel s sebou přináší tragická důlní neštěstí, hon na církevní činitele ústí ve vykonstruovaných soudních procesech, poddolované město se pomalu ztrácí v sutinách spadlých budov. Nespravedlnost, pokračující česko-polské konflikty, kádrové profily, utnutí všech iluzí a ambicí, nesmyslné pětiletky, přetvářka, desetitisíce lidí přijíždějící na Karvinsko za rychlým výdělkem, nebo naopak za trest v rámci táborů Pomocných technických praporů pro politicky nespolehlivé osoby… A ačkoliv život hází postavám klacky pod nohy, nepůsobí na mě kniha jako „ždímačka emocí“. Každá událost má svůj důvod pro další vývoj postav, stejně tak jako u předchozích knih.

Karin Lednická se v závěrečném díle Šikmého kostelu ještě více propojila s reálnými událostmi a postavami. Psaní předcházely hodiny v badatelnách a prohledávání archivů. Může se tak zdát, že postavy dostaly i v tomto díle do vínku samé těžkosti, ale děj je založen na skutečných událostech. U schůzí komunistické strany využívala Lednická při psaní dialogů skutečné zápisy a u popisu soudních procesů pracovala s protokoly Státního soudu a výslechovými protokoly StB.

Edukativní rovinu knihy doplňují medailonky skutečných postav vystupujících v románu doplněné o fotografie z rodinných archivů. V samotném závěru knihy taktéž naleznete fotografie Karviné a významných a postupně hroutících se budov, které ve vás ještě více umocní pocit zmaru nad zničením města. Další fotografie naleznete i na webových stránkách autorky.

Pokud hledáte, co číst k tématu dalšího, sáhněte po knize Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie. Karin Lednická v tomto dokudramatu zpracovává tragické události, které se odehrály v Životicích v srpnu 1944. Partyzáni tu v místním hostinci zastřelili tři příslušníky gestapa a to se následující den pomstilo zastřelením 36 mužů z Životic a okolí před očima jejich rodin. Recenzi najdete na našem blogu tady.