Když si přiznáte, že na to zkrátka nemáte

Kniha A proto skáču přibližovala obyčejným lidem pohled na vnitřní svět autistického dítěte pomocí interview, které Naoki Higašida dělal sám se sebou. Nejhodnější chlapec Eli Gottlieb zase popisuje příběh padesátiletého autisty, který uprchne ze sanatoria. Nejnovějším přírůstkem do skupiny těchto knih je Kluk z kostek Keitha Stuarta.

Keith Stuart je editorem herní rubriky Guardianu a jeho čtyřletému synovi byl diagnostikován autismus. Z těchto dvou zkušeností nejvíc těžil v příběhu o tátovi Alexovi, který už to v rodině, jenž tvoří on, jeho utrápená a unavená manželka Jody a osmiletý Sam, prostě nezvládá. Sam má „jen“ lehkou formu autismu, přesto je péče o něj nad Alexovy síly. Alex se ubytuje na nafukovací matraci svého dávného kamaráda a zatímco se potácí v nenáviděné práci realiťáka, sleduje, jak všichni kolem něj jsou buď úspěšnější, nebo „alespoň“ mnohem šťastnější. A všechno to vždycky začíná a končí u Sama, ke kterému zaboha nedokáže najít cestu. Jenže pak se objeví Minecraft a v kostičkovém světě, zdá se, spolu táta a syn dokáží komunikovat mnohem snáz.

Velmi upřímná zpověď, jenž se potýká hned se dvěma tématy: tím prvním, očividnějším, je autismus a fakt, že pokud máte autistické dítě, tak vám to nejen převrátí život naruby, ale doslova vás to semele na malé kousíčky, ze kterých se už s největší pravděpodobností nedokážete sami složit dohromady. Keith Stuart z rodičů nedělá světce, ale dokáže nenásilně v příběhu popisovat všechny zjevné skutečnosti tak, že po dočtení dlouho nebudete cítit nic jiného než hluboký obdiv a úctu k těm, kteří svůj život obětují tomu, aby svému dítěti aspoň trošičku porozuměli. Druhým tématem je vztah otce a syna, kteří k sobě nedokáží najít cestu, ač se oba svým způsobem snaží. A v některých chvilkách je tohle téma ještě komplikovanější a palčivější, než to první, protože není tak jednoduše pojmenovatelné.

Příběh možná zpočátku staví Alexe do špatného světla, ale postupně se jeho hrany obrušují a vy navíc zjišťujete, že žádná postav z knihy není černobílá, takže dřív nebo později budete soucítit se všemi, včetně Alexe. Abych pravdu řekla, oblíbila jsem si ho okamžitě. Možná právě proto, že se nebál si přiznat, že na to zkrátka nemá – není to taky takové malé, úplně mrňavé hrdinství? Alex se nebojí na rovinu mluvit o všem, je přímočarý, ironický, nečekaně zábavný a se snahou najít sám sebe neustále velmi dojemný.

No a přesně taková je vlastně celá ta kniha – přímočará, ironická, nečekaně zábavná a dojemná. Velmi sympaticky si nehraje na velikášský román, je lidská, chytrá a čtivá. Nečekaně se v ní i zrcadlí dnešní doba plná moderních vymožeností, která pomáhají člověku uniknout z těžké reality – navíc jsem až dosud netušila, že virtuální lego Minecraft opravdu autistům pomáhá překonávat překážky při snaze komunikovat s okolím. I přes to, že to není hluboké a dramatické dílo, které by vám nechalo šrám na duši a zásadně vás změnilo, Keith Stuart v ní dokázal popsat něco neuvěřitelně křehkého a výjimečného. Ať už to bylo jeho osobními zkušenostmi nebo zkrátka tím, že je tak dobrý spisovatel, Kluk z kostek je kniha, co by vám rozhodně neměla uniknout.