Murakami píše o všem, co zatím nikomu neřekl

Murakami ve své nejnovější knize píše o tom všem, o čem až dosud nechtěl mluvit v žádných rozhovorech. O svém psaní. O svých motivacích a inspiracích. O kriticích, o japonské literatuře, o tom, jaké to je, když vydáváte knihu.

Nejsem Murakamiho velká fanynka, přečetla jsem jen Norské dřevo, Afterdark, Spánek a pár povídek, ale jednou se ke všem těm dalším jeho knihám dostanu, jednou, až budu v důchodu žít na šumavské chalupě u lesa, pak přečtu celé jeho dílo, určitě. A částečně za to může i jeho sbírka esejí s názvem Spisovatel jako povolání, která je možná tou nejzajímavější knihou o spisovatelových myšlenkách, na jakou jsem narazila.

Konečně mám pocit, že se do Murakamiho slov, vět a řádků vplížila ta typicky strojená asijská kultura, jemná a decentní kritika literatury, redaktorů a situace na knižním trhu je tu vždycky podávaná na stříbrném podnosu obalená do spousty dalších myšlenek tak, aby ani náhodou nikoho nemohla urazit. To ale není špatně. Líbí se mi, že Murakami neměl potřebu napsat další skandální knihu, v níž se bude autor strefovat do ostatních. Víc než cokoliv jiného z jeho nejnovějšího díla na vás zapůsobí pokora japonské literární hvězdy.

Jestli si kupujete Spisovatel jako povolání s tím, že vám Murakami poskytne návod k lepšímu psaní nebo své know-how, budete hrozně zklamaní. Tohle není kniha pro budoucí spisovatele, kteří hledají svůj vlastní hlas – i když nutno dodat, že v ní pochopitelně můžete najít inspiraci, stejně tak to platí ovšem pro jeho beletrii. Kniha není určena pro studenty literatury, není určena pro učitele literatury, není snad ani pro ty, kteří se zajímají o japonskou literaturu, nebo pro Murakamiho skalní fanoušky. Po celou dobu čtení jsem se ptala, pro koho je vlastně ta kniha určená. A myslím, že je určená přímo mně. A taky vám všem, co chcete poklidné, přemýšlivé čtení na první letní večery, pro vás, co se chcete blíže seznámit se slavným spisovatelem skrze jeho myšlenky, pro vás, kteří rádi hloubáte nad knihami, autory a celkově literaturou jako takovou, ale neděláte z toho velkou vědu.

Nutno říct, že ne za všemi Murakamiho názory stojím – že by vážně při troše snahy dokázal ucházející román napsat každý? – a že občas mi spisovatel trochu ničil iluze o intelektuálském umění spisovatelství, když vyprávěl, jak na svých dílech pracuje a v podstatě to znělo jako běžná úředničina. Murakami není jedním z těch zhýralých, carpe diem vyznávajících bohémů, je to člověk, který má práci a normální rodinný život jako my všichni, jen jeho práce náhodou obnáší psaní literárních bestsellerů. Na jednu stranu to mou naivní dušičku trochu zklamalo, na druhou vlastně trochu potěšilo. Protože v téhle knize je všechno jinak, než byste čekali.

Líbí se mi, že Murakami zatvrzele odmítal porotcování v literárních soutěžích, besedování o svém psaní s veřejností, rozebírání svých pocitů v nejrůznějších interview i benefiční akce s rádobycelebritkami, ale nakonec vytvořil sbírku spontánních esejí, ve kterých tohleto všechno je. A myslím, že to dokonale vystihuje tohoto literárního samotáře, který si do ničeho nenechá moc kecat a všechno dělá po svém; prostě o tom napsal knihu a teď už mu snad dají všichni pokoj, aby napsal další velký román.