Její konec: Novinka od thrillerové královny splnila očekávání
Když se řekne „psychologický thriller“, hned napnu uši a začnu pozorně poslouchat, protože je to jeden z těch žánrů, který si naprosto užívám. Je to moje oblíbené guilty pleasure, ačkoliv… spíš je to vlastně jenom pleasure, protože se vůbec nestydím tyhle knihy pak doporučovat dál těm, kteří si ode mě žádají nějaký tip na čtivou a oddychovou knihu. Proto jsem se rozhodla, že i vám doporučím a povím své dojmy z knihy Její konec od Shari Lapeny.
Původem kanadská spisovatelka se u nás těší velké oblibě a není divu, její romány v sobě mají ten přitažlivý mix napětí a čtivosti, navíc nás vždycky nechají nakouknout za závěsy nějaké běžné domácnosti, která – ovšem – skrývá nějaké ošklivé tajemství. Shari Lapena umí výborně dávkovat maličkaté návnady pro čtenáře, přesně v té míře, aby jim až do konce zápletka zůstala skrytá, ale zároveň tolik, aby je při čtení udržela až do poslední stránky. Z jejích knih jmenujeme alespoň Manžele odvedle, Někdo cizí v domě nebo třeba Nevítaného hosta, knihu, kterou jsme si loni užili i v martinusáckém Čtenářském klubu.
V románu Její konec nám spisovatelka představuje spokojený, zabezpečený pár, manžele Patricka a Stephanii, kterým se zrovna nedávno narodila dvojčata a péče o ně je značně vysilující. Jakmile se ale objeví Erica, žena z Patrickovy minulosti, všechno se začíná sypat jako domeček z karet – Erica s sebou totiž přináší šokující odhalení o Patrickově první manželce, která podle ní nezemřela nešťastnou náhodou. Na první pohled pevné manželství se ocitá v krizi, situace spěje k soudnímu přelíčení, Stephanie má nervy nadranc, Patricka vyhodí z práce… a vy si až do poslední chvíle nemůžete být jistí, kdo mluví pravdu a kdo lže, kdo je nevinný a kdo má za lubem nekalosti.
Od knížek Shari Lapeny očekávám, že mě přikovají ke stránkám knihy hned, jak ji otevřu, že mi dopřejí oddych, zábavu a relax, že je schramstu během jednoho víkendu, že při čtení budu marně dumat, kdo je skutečným vrahem, a až do poslední chviličky její zápletku neprohlédnu. Přesně tohle mi bylo naservírováno i v její další knížce, takže sakumprásk, nemůžu si stěžovat.
Čím dál tím víc si uvědomuju, že se spisovatelčiny romány odehrávají v jakémsi prapodivném vzduchoprázdnu; v tom, kde jsou veškeré společenské problémy strašně nehmatatelné a že se jen málokdy potkáme s tím, že jsou motivy záporáků v příběhu nějak logicky opodstatněné kromě takového toho typického odsouzení „on/ona zkrátka takoví jsou“. Zvlášť jsem si to uvědomovala v téhle nejnovější knize, která se opět odehrává v nezajímavých kulisách a ve kterém jsou postavy víc než jindy ploché a jejich činy leckdy postrádají logiku. Možná mi to o to víc přišlo evidentní proto, že jsem před touhle knihou dočetla nejnovější detektivku ze série s Cormoranem Strikem, která by do mých požadavků na Shari Lapenu klidně zapadla taky, nabízí však mnohem pestřejší paletu postav, živoucího prostředí a hlavně společenských i sociálních situací, které jsou skutečné a uvěřitelné.
Pro tu nesporně zábavnou zápletku to Shari Lapeně promíjím, protože rozhodně nemůžu upřít to, že se u jejích knih nesmírně bavím, ale zajímalo by mě, jak dlouho tahle kombinace Lapeně bude fungovat a jak dlouho bude bavit čtenáře a čtenářky. Přečtete si knihu vy? 😉
