Než se stihnu rozloučit: Čtenářský zážitek provoněný kávou
Dostali jste chuť doladit si kávovou siestu něčím tichým a lehce emotivním? V tom případě zbystřete – tohle by mohlo být ono. Začíst se do knížky Než se stihnu rozloučit je totiž jako vstoupit do malé japonské kavárny s magickou atmosférou, ve které se odehrávají příběhy. Připraveni? Tak pojďte dál!
Než se stihnu rozloučit je dílem japonského autora Tošikazu Kawagučiho. Jedná se o čtvrtou knihu kavárensky laděné série, již před lety odstartoval titul Než vystydne káva. Ve všech těchto knížkách najdete čtyři příběhy, které mají společné jedno: jejich protagonisté se vydávají na krátkou cestu časem. Kavárna, která se stává centrem veškerého dění, totiž přesně tohle umožňuje… i když jen na dobu, „než vystydne káva“.
Konkrétně ve čtvrtém díle sledujeme lidi, jejichž motivem je (jak už název napovídá) rozloučení. Přečtete si například o „manželovi, který neřekl důležitou věc“, nebo o „ženě, která nemohla odpovědět na žádost o ruku“. Jsou to posmutnělé a emotivní příběhy, na druhou stranu ale nijak dramaticky. Spíše si nad nimi potichu zapřemýšlíte.
A v čem se nejnovější autorův titul odlišuje od těch předchozích? Inu – já osobně jsem měla dojem, že se tentokrát hosté více „nimrali“ v tom, jak cestování v čase funguje. A za mírnou odbočku od klasického scénáře bych dále považovala moment, kdy se jeden z hostů vypravuje do minulosti za svým psím mazlíčkem. Mimochodem – tenhle příběh má hezkou pointu a určitě ho neocení pouze pejskaři!
Já mám tuhle sérii každopádně ráda – hlavně díky atmosféře, která mě úplně pokaždé dokonale pohltí. Místní kavárna je totiž tichá, příjemně poklidná, jako by vůbec nepatřila do dnešní uspěchané doby. Vyvolává ve mě pocit jakéhosi „zastavení“, v dobrém slova smyslu. A navíc při čtení vždycky dostanu chuť na kávu. Aby taky ne, že? 🙂
Pokud byste tedy měli chuť na špetku japonského magického realismu v kavárenských kulisách, určitě se po téhle novince nebojte sáhnout. Je to příjemný čtenářsko-kávový zážitek.
