Vězeňkyně: B.A. Paris škodí, když moc vysvětluje

Hned na úvod prozradím, že patřím mezi fanynky B.A. Paris (respektuju její pseudonym) a přečetla jsem vše, co zatím v češtině vyšlo. Vedle Shari Lapeny jde o mou další oblíbenkyni v tomhle žánru, ve kterém jsem po letech náruživého čtení napínavých knih čím dál tím náročnější; a to o tolik, že podle mě právě tyhle dvě autorky patří k tomu nejlepšímu, co může současný populární psychologický thriller nabídnout.

B.A. Paris mě před lety nadchla svou knihou Za zavřenými dveřmi a svou laťku držela víceméně stejně vysoko pořád; samozřejmě se sem tam objevily horší knihy – za mě třeba tragické Dilema – a naopak opravdu výrazně dobré kousky – například V pasti lží. Nejnovější Vězeňkyně podle mě stojí zhruba na půl cesty mezi těmihle dvěma zmíněnými knihami. Autorka se tentokrát pouští do spletitého únosu, ve kterém figurují postavy novinářek zpovídajících americkou smetánku, tajemných podnikatelů, nemluvných bodyguardů a naivních hlavních hrdinek – ehm, naivní hlavní hrdinky má, přiznejme si, B.A. Paris v podstatě v DNA svých příběhů.

To základní se u spisovatelky nemění ani v její Vězeňkyni – totiž extrémní čtivost, snadné “zaplutí” do příběhu, rychle se nadchnete pro situaci, do níž jste uvedeni a pokud máte v sobě alespoň špetičku zvědavosti, budete chtít číst dál a dál. Tady funguje B.A. Paris jako švýcarské hodinky. Problematické pro tuto konkrétní knihu je ovšem její druhá polovina – konkrétně část, kdy se začne celý příběh vysvětlovat. B.A. Paris nikdy nebyla typem spisovatelky, která by své čtenáře a čtenářky nechávala na pochybách – otevřené konce ano, ale vždycky se doberete uspokojivého vysvětlení. Ve Vězeňkyni ovšem B.A. Paris překračuje jakousi nepsanou mez mezi spisovatelem a čtenářem a rozhodla se, že téměř polovinu knihy věnuje tomu, aby svým fanouškům a fanynkám vysvětlila, jak to celé myslela.

Měla jsem dojem, že v některých momentech se do toho zamotává i ona sama – já jsem z toho byla zmatená každopádně. Kvůli neustálým teoriím a novým pletichám a domněnkám působila navenek dost vážná kniha nejen strojeně, ale místy dokonce groteskně. Nerada bych ji ale kritizovala příliš a odradila vás od čtení, protože mám dojem, že výše zmíněné je hodně subjektivní záležitostí – nejde automaticky o zásadní literární chyby, spíš o pocit a dojem, že tohle mi v příběhu nesedí.

Sakumprásk jde o příběh, který bych se nebála doporučit, pokud by mě někdo požádal o tip na parádní nový thriller, který přečte za dva večery a báječně si u něj odpočine. U B.A. Paris koneckonců ani nikdo náročnější četbu nehledá a ona má svůj žánr zmáknutý dokonale. Pokud byste tedy i vy rádi něco z odpočinkového psychologického thrilleru, Vězeňkyni zkuste.