Nesčetně hvězd: Poetické čtení, které si nejlépe vychutnáte u dobrého čaje
Jsou knížky, které zhltnete na jeden zátah. A pak jsou ty, u kterých se naopak musíte zastavit a pomalu si je vychutnat. Novinka Nesčetně hvězd od francouzské autorky Muriel Barbery rozhodně patří do té druhé skupiny. Je to čtení, které si nejlépe užijete v tichu, klidu a se šálkem čaje v ruce.
Muriel Barbery je francouzská spisovatelka, kterou proslavil román S elegancí ježka. Dneska už má samozřejmě na kontě více vydaných titulů, mezi nimiž bych jmenovala například její debutový román Pochoutka nebo knihu Růže sama. Společným jmenovatelem všech autorčiných textů je každopádně určitý filozofický podkres – nejde v nich až tak o děj samotný, jako spíše o to, co se skrývá pod ním. Musíte se zkrátka dívat pod povrch. A významnou inspirací je pak pro autorku japonská kultura. Saké, čaje, zenové zahrady… Muriel má pro Japonsko zkrátka slabost a v jejím psaní se to velice hezky projevuje.
Také román Nesčetně hvězd se odehrává v japonském prostředí. Hlavním hrdinou je zde Haru Ueno, jemuž byl odepřen kontakt s malou dcerkou jménem Rose. A tak ji sleduje potají, zdálky. Je mu smutno. Chybí mu přiznané otcovství. Snaží se zaplnit díru ve svém životě. Tenhle příběh mimochodem časově předchází románu Růže sama – pokud jste ho četli, možná si na dospělou Rose ještě vzpomínáte. Ale žádný strach, není nutné mít „první díl“ přečtený, abyste pochopili ten druhý.
Na téhle knížce ostatně není zajímavá v prvé řadě dějová linka, ale něco docela jiného. Duševní rozpoložení hlavního hrdiny. Filozofické myšlenky, které najdete mezi řádky. Otázky týkající se smrti. A především pak způsob, jakým autorka příběh vypráví. Už v úvodu jsem naznačovala, že titul Nesčetně hvězd vás donutí zpomalit, věnovat pozornost každému slovu. Myslím, že jedině tak si styl Muriel Barbery můžete užít. Její knížky (včetně této) jsou navíc psány lehce poetickým jazykem, což jim na jednu stranu dodává unikátní rozměr, ale na druhou stranu se do textu musíte o to více ponořit.
„Den umíral a pohřbíval jeho skrytou bolest – Haru sevřel svou dceru v myšlenkách, jako by ji sevřel v náručí, a připojil se ke společnosti svých druhů.“ (ukázka ze str. 75)
A na závěr jedno doporučení – tuhle knížku za žádnou cenu nečtěte v přeplněném vagónu metra. Berte to tak, že román Nesčetně hvězd je jako kvalitní japonský čaj. Ten do sebe taky nekopnete jako ananasový džus. Proto si na čtení udělejte čas, nalaďte se a pomalu si vychutnejte všechny subtilní nuance tohoto smutného, ale půvabného příběhu.
