blog

Jak jsem se naučila znovu číst

Na podzim 2017 se stalo něco zvláštního. Když jsem se jednoho víkendového večera vracela na začátek kapitoly jedné knížky, docvaklo mi, že už to dělám popáté. Nedokázala jsem se soustředit. Došla mi trpělivost i morál. Neučetla jsem víc než odstavec. A i ten mě otravoval.

Tak si tam tak sedím, civím na tu stránku a říkám si: Tyvole, ty neumíš číst! Jak je to možný? Vždyť seš knihomol!

Byla jsi, holčičko. Byla jsi.

Takhle jednoduše se to stalo. Ztratila jsem schopnost číst. 

Samozřejmě se to nestalo přes noc. Dělo se to pěkně postupně, plíživě, krok za krokem. Důvod byl dost jednoduchej: posledních několik měsíců jsem se pohybovala celý den online, tedy ve světě, kde je všechno krátký, stručný, úderný, plytký a povrchní. V prostředí, kde jakmile je něco delší než 3 řádky, klikneš jinam, a jakmile je něco zdlouhavý, přeskočíš to. Rychločteš. Skenuješ. Domýšlíš si. Jedeš na množství, ne na hloubku. Zavřela jsem se ve světě, který se skládá ze statusů, komentářů a SMSek. Krom toho jsem měla v tu dobu na stole tolik práce, že jsem si toho, že přestávám být schopná číst, všimla asi až po roce a půl. Jenomže to už bylo s mým čtením (a soustředěním) úplně v háji.

Dlouho ti to nedochází, protože jednoduše začneš dělat jiný věci. Na tu nepřetržitou částečnou pozornost si rychle zvykneš. Myšlení lučního koníka má totiž několik výhod. Pokud se v něm vyskilluješ, začneš rychločíst, dokážeš se extrémně rychle (ale povrchně) orientovat v různých tématech, efektivně překlikávat mezi úkoly a obecně odbavovat věci rychleji než lidé kolem tebe. Prostě to sekáš jak Baťa cvičky. Nevýhoda MLK je, že je extrémně únavné a náročné pro hlavu a že moc hluboké práce neuděláš. V tomhle nastavení horko těžko zvládáš (povrchně) konzumovat, natož abys mohl sám tvořit.

Hm, co s tím budu dělat?

Začala jsem googlit. Začala jsem pátrat po tom, jak se znovu naučit číst. Jak trénovat pozornost. Jaké návyky a hacky si vytvořit, abych byla vůbec schopná učíst 1 knihu za měsíc.

Kámo, největším nepřítelem sebe sama jsme fakt my sami. *facepalm*

V lednu 2022, kdy píšu tenhle článek, mám dny, kdy přečtu 1 knihu za den. Když jsem se o tom, jak to dělám, nedávno bavila se svým kamarádem Vojtou, byl z toho trochu nepobavený. „Já myslel, že ti to prostě jde, že to máš vrozený, že ráda a hodně čteš,“ lomil rukama. Směju se. „Vůbec! Mě stálo hodně úsilí stát se zase čtenářem. A mám spoustu hacků na to, abych se v tom udržovala!“

„Tak o tom bys měla napsat! My všichni si myslíme, že ti to jde samo! A to je dost frustrující.“

Fair point. So, let’s go. 

Co všechno jsem změnila od konce roku 2017, abych mohla opět začít hodně číst. (A zase platí, že zrovna tobě z toho nemusí fungovat nic.)


Čtení je priorita.

Čtení je v mém životě důležitý nejen pro mou duševní pohodu, ale také pro můj seberozvoj, jak soukromý, tak profesní. Za všechno, co v pětatřiceti vím a umím, vděčím knihám. Čtení je moje soukromá vysoká, která nikdy nekončí. Chci a potřebuju hodně číst. Chci, protože mi to dělá dobře, a potřebuju, protože jsem knowledge worker, živím se tím, že prodávám lidem nápady. A musím si na ně v hlavě budovat stavební materiál. Je-li tedy čtení tak významnou složkou mé každodenní spokojenosti a profesního růstu, logicky má v mém kalendáři prioritní místo. Jak se to projevuje?

  • Každou novou činnost, kterou přidávám do kalendáře, stavím proti čtení. Když mám tedy v diáři volno, zvažuju přidání jakékoliv události nebo činnosti s otázkou: Chci si radši číst, nebo dělat _________?

  • Nesnažím se napasovat víc čtení do života, efektivnější je napasovat život do čtení. Když přestanete stavět čtení kolem svého kalendáře, ale zkusíte postavit svůj kalendář kolem čtení, zjistíte, že je to plánování najednou o dost lehčí. Designuju tedy svůj život tak, aby v něm byl prostor číst. Osekávám a přidávám věci podle toho, jestli u nich jde číst. Často se sama sebe ptám: Která aktivita by šla optimalizovat tak, aby se u ní dalo číst? Jak by tohle šlo vyřešit tak, aby se u toho dalo číst nebo poslouchat? V mém životě jsou např. prioritní i pohyb a zdravá strava. Jak bych to mohla udělat, abych se mohla víc hýbat a číst zároveň? Mně třeba stačí vyměnit auto za MHD a MHD za chození pěšky. Když chodím skoro všude pěšky, mám o dost víc času na poslouchání audioknížek a zároveň dostatek pohybu. Se zdravou stravou je to taky jednoduchý: stačí vyměnit restaurace za domácí vaření. Když si 2× denně uvařím, mám hned 2 kapitoly v kapse. 

  • Chci-li se ke čtení chovat jako k prioritě, logicky ji asi nebudu nechávat na konec svého denního TODO-listu. To je, jako byste trénovali na olympiádu tak, že se vydáte na trénink až v momentě, kdy jste udělali všechno ostatní. Obdivuju všechny, kteří po celém dni lehnou ke knížce a čtou. Já to neumím. Nejsem typ ani na večerní čtení, ani na kouskování. Tady chvilka v tramvaji, tady chvilka před spaním? U toho usnu nebo ztratím pozornost. Neumím číst v posteli, v tramvaji ani v kavárně. Většinou si čtu přes den, vždycky doma a většinou v delších blocích. Nečtu každý den, ale minimálně 3× týdně mám v kalendáři aspoň 3 hodiny v kuse, kdy si jenom čtu. Často je to buď nějaké pracovní dopoledne, nebo jeden víkendový půl/den. 
Čtěte také  5 nejkrásnějších knihkupectví v Evropě

Vybírám si, co si pustím do hlavy. 

Spousta lidí se mě často ptá, kde na to beru čas. Mně čtení nepřijde až tak náročný na čas (toho máme všichni stejně a jde jen o to, co v životě prioritizujeme), přijde mi ale extrémně náročný na kapacitu. Ne časovou, ale mozkovou. Protože když máš hlavu jak pátrací balón, nesedneš si o pauze ke knížce. Začneš sjíždět Instáč nebo Netflix, protože na víc nemáš.

Baví mě přemýšlet nad svou hlavou jako nad skladem. Informací, pocitů, emocí. Vybírám si, co si tam uskladním. Můžu v ní uskladnit 6 časáků, 9 sérií nového seriálu a 300 memeček. Nebo v ní můžu uskladnit něco jinýho. Nemůžeš tam prostě narvat všechno. Když tu denní, týdenní nebo měsíční uskladňovací kapacitu vypotřebuješ, nezbyde na knihy místo. Mně opět pomáhá pár omezení:

  • Nečtu a nekoukám na zprávy. Pokud se děje něco velkýho, vždycky se to ke mně dostane. A pokud tomu chci rozumět, přečtu si na Deníku N nebo Seznam zprávách, co se děje. 
  • Mám mobil i laptop v permanentním Do not disturb režimu. Nevidím tak notifikace a neláká mě být celý den na sítích. (Na mobilu mám 4 různé DND režimy, u každého mám nastaveno, jaká čísla může režim propustit. Vypnu to pouze v momentě, kdy očekávám mesíka.) 
  • Nemám televizi. Na Netflix koukám, jen když mi není dobře nebo když si dělám lemra day.
  • Podcasty poslouchám jen u činností, u kterých bych se nedokázala soustředit na knížku (cesta tramvají, když vařím podle receptu atd.).
  • Odstřihávám lidi, který pro mě nejsou zdraví, nebo kteří mě nebaví. Mraky času najednou.

Čtu několika způsoby.

Největší aha-moment lidí, se kterými si povídám o čtení, je, že existuje více druhů čtení. Neboj, všechny používáš, jen nevíš, že se takhle dají číst i knihy. Nebo ti to přijde nepoctivé – jakože se to na knihy nehodí, protože knihy se mají číst slovo od slova od začátku až do konce. Chápu, měla jsem to dlouhé roky taky tak. 

Pokud chceš nebo potřebuješ hodně číst, je moudré si krom knihy, kterou jdeš číst, vybrat i techniku, kterou ji budeš číst. A to záleží na tom, jaký máš s textem cíl: tedy jestli u knížky chceš odpočívat, získat základní přehled, o čem je, nebo si nastudovat a pochopit danou problematiku. Nejčastěji používám tyhle metody čtení: 

  1. Když si jdu číst pro zábavu a odpočinek, nic neřeším a prostě čtu. Zleva doprava, řádek po řádku. Dělám to tak se vší beletrií, užívám si příběh, jazyk, odpočívám. To je běžné čtení, které známe asi všichni.

  2. Na těžký čtení používám tzv. statarické čtení, což je hroznej název, ale je to to, co už znáš ze školy. Slovo od slova, každá věta je pro pochopení důležitá, zvýrazňovače everywhere a občas si něco musíš vygooglit. Teď ti to sice radost nedělá, ale až to dočteš, budeš rád, že ses něco nového naučil. Používám u složitých odborných knih, u studií a výzkumů, hlavně když jsou to věci v odborné angličtině.

  3. Čtu-li populárně naučné knihy, obzvláště čtu-li desátou knihu o jednom a tom samém tématu, využívám k tomu často rychločtení. Nečtu všechno a nečtu slovo od slova. Jde mi o kontext, pochopení problematiky a argumentace, ne o přečtení každého příběhu. Díky tomu, že populárně naučné knihy bývají dobře členěné (kapitoly, podkapitoly, mezititulky atd.), zvládneš z nich hlavní myšlenky extrahovat celkem rychle. Většinou u toho sedím u pracovního stolu, podtrhávám, dopisuji na okraje stránek, píšu si na post-ity myšlenky, které mě k tomu napadají. Pokud musím za krátký čas načíst hodně věcí, pomůžu si většinou křížením 3 technik rychločtení:
  • Skimming – takhle pravděpodobně čteš noviny. Proskenuješ text, abys dostal základní kontext a věděl, čemu věnovat hlubší pozornost. Hledáš v textu důležité myšlenky, nečteš řádek po řádku zleva doprava, ale spíš z levého horního rohu do pravého. Nadpis, první věta, mezititulky, popisek k obrázku, klíčová slova, výrazné prvky. Tady si kousek přečteš víc, tady taky a ještě tohle. Hotovo, zhruba víš, o čem to je.
  • Skipping – opět nečteš všechno, ale vybíráš si, co je pro tebe důležité. V případě skippingu v textu vyhledáváš pasáže, které jsou pro tebe důležité, ale zbytek textu pouze prolítneš. Informace, které potřebuješ, čteš podrobně, nerelevantní pasáže vynecháváš. Někdy se mi stane, že nějakou knihu rychločtu, a během čtení mě tak nadchne, že se do ní začtu běžným způsobem. Nebo si ji pak dám ještě jednou, slovo od slova.  
  • Scanning – hledáš nějakou konkrétní informaci nebo klíčové slovo. Třeba kde se v článku píše o tvý firmě nebo když v textu hledáš číslo na instalatéra.
Čtěte také  In & Out 2024: Jaký by měl být tento rok?

Hodně poslouchám, což je u mě celkem nový zvyk. S audioknížkama jsem začala před koronou. Hodně lidí mi říká, že oni by taky rádi poslouchali audioknížky, ale neumí se na ně soustředit. To chápu, kdysi jsem to samé říkala Tomáši Baránkovi a ten mi tenkrát řekl památnou větu: Poslouchání audioknížek je o zvyku a tréninku. A tak jsem trénovala. Začala jsem nejdřív jednoduchýma textama. Jednoduchou beletrií v češtině. Postupně si osahávám, do jakého ruchu se s audioknížkou mohu vydat, abych jí dokázala stále věnovat pozornost. Zatím mám audioknihy v uších doma, na procházkách a při delších cestách vlakem nebo letadlem. Jet někam tramvají (kde je vzruchů hodně) nebo u toho cvičit nedávám. A vlastně ani nechci. Chci mít občas v uších ticho a občas hudbu. Naučila jsem poslouchat většinu titulů lehce zrychleně (x 1,3), což je pro mě akorát tak pohodlné. A ještě mi to procvičuje angličtinu. 

Prostředí mě motivuje.

Můj byt je jeden velký čtecí kout. Je celý navržený tak, aby se v něm dobře četlo a setkávalo s přáteli. To jsou totiž dvě mý nejoblíbenější činnosti. Rozvržení prostoru, ve kterém trávíte nejvíc času, může ve čtení pomoct víc, než si myslíte. Třeba já mám na sebe po bytě ušitých hned několik malých hacků.

Většinou mám rozečtené 3 až 4 knihy najednou. Jednu rozposlouchanou, jednu až dvě papírové pracovní a jednu odpočinkovou. Všechny je mám rozeseté viditelně po bytě. Nejsou schované v batohu, kabelce, na záchodě ani na nočním stolku. Jsou tam, kde jsem přes den já. Abych je měla pořád na očích.

  • Pokud mám doma knížku, kterou zrovna poslouchám, i v papírové verzi, leží mi na baru. Na kuchyňský bar vidím skoro odevšad: je to první místo, které vidím, když přijdu domů, je to místo, kde vysedáváme s přáteli, často na něm pracuju a večer píšu deník vděčnosti. Mít knihu neustále na očích mi připomíná, že ji chci dočíst, pomáhá mi to pohnout s jinýma aktivitama, které přes den dělám (protože si chci číst!), pomáhá mi to o knížce přemýšlet a zároveň si můžu její audioverzi kdykoliv stopnout a zanést si jednoduše a rychle poznámky do papírové verze. 

  • Pokud čtu knížku v Kindlu, leží mi na baru Kindle.

  • Pracovní knihy mám na pracovním stole, hned vedle počítače, čtu si je během pracovní doby. Knihy, které mám v pořadníku, mám na odkládacím stolku vedle gauče. Ten stoleček je tam jen na ty knihy a nikdy tam nemám víc než 3 knihy najednou. Nad 3 kousky je to frustrující! 

  • Knihy, které dočtu, pracovní i oddechovky, dávám na jednu hromádku na další stolek v obýváku, na který taky vidím ze všech koutů bytu. (Jo, já vím, mám doma hodně stolečků na knihy.) Zpátky k tématu: postupně se zvětšující hromádka knih mě motivuje ve dny, kdy se mi moc číst nechce, a těší mě ve dny, kdy mě čtení baví. Dává mi okamžitej a jasnej přehled o tom, jak jsem na tom se čtením. Jelikož se má chuť během měsíce dost proměňuje, nechávám tu knihy kupit vždycky jeden celej kvartál. Je to pro mě ten nejmenší možnej časovej úsek, který má dobrou vypovídací hodnotu.  Na konci každého kvartálu ten komín knih vezmu a ze všech udělám souhrn na své sítě. Z těch, které jsem načetla do práce, si udělám výpisky. A pak je zařadím zpět do knihovny – tam kam patří.

  • Když si jdu číst, připravím se na to. Mám u sebe čaj, deku, vypnutý zvuk u mobilu, zvýrazňovače, post-ity i blok pro zapisování myšlenek. V posledních dvou měsících jsem začala experimentovat s vůněmi.Je možné naladit mozek na soustředění nebo flow pomocí různých vůní? Ještě to nevím, ale dám vědět! Jakmile usednu na jedno ze svých oblíbených čtecích míst, mozek už se sám zklidní, protože ví, že si jdeme číst. Kombinace křeslo-deka-čaj to většinou zařídí sama.

  • Buduju si knihovnu. Už roky. Knihy jsou po nájmu druhou největší položkou v mém rozpočtu, minimálně během půl roku utratím za knihy víc než za jídlo. Nečtu hned všechny knihy, které koupím. Většinou první týden přečtu třetinu z nich, v následujícím týdnu druhou třetinu, ostatní založím na později. Tím pádem mám pořád co číst. V rámci svých oblíbených témat tedy nemusím do knihkupectví, vždy mám doma zajímavé knihy na dané téma, které jsem ještě nepřečetla. Odstranila jsem si tak častou bariéru: nemusím nikam jet ani čekat na balík. Mám vše vždycky po ruce. (Proč si teda neustále kupuju další a další knihy, je mi taky záhadou, ale to je na jinej článek.)
Čtěte také  Knižní horoskop na rok 2024

Nečtu nablind.

Ani beletrii, ani odborné knížky. Pečlivě si vybírám, co budu číst. Beru čtení dost vážně. Knížka se mi na READ-TO-DO list dostane většinou z jednoho z těchhle míst:

  • Knižní rešerše. Než se na nějaké téma vrhnu dopodrobna, zpracuju si (nebo si od Dana Šáchy nechám zpracovat) knižní rešerši. Získám díky ní kontext a kompletní přehled o tom, co se na tohle téma v poslední době napsalo za knihy – které jsou zlaté klasiky, kterými začít, které jsou pro pokročilé, které mají jaká ocenění a uznání, které doporučují ostatní odborníci atd. Je tedy velmi malá šance, že sáhnu po knize, která bude ztrátou času. Když se mi to stane, třeba jednou za rok, odložím ji. Nedočítám blbý knížky. Mimochodem, kdybyste chtěli do mých knižních rešerší nahlídnout, vydávám je teď pravidelně po jednotlivých tématech na Pickey.
  • Doporučení. Mám několik lidí a institucí, co jsou pro mě zárukou kvality. Mám to takhle např. s některými nakladatelstvími, třeba s MelvilemHostem nebo Labyrintem. Občas mi některá knížka možná nesedne (protože nejsem cílovka), ale nemůžu říct, že by to byla špatná knížka. V rámci beletrie věřím doporučením Lucky Zelinkové nebo Roberta Vlacha. Máme v mnoha směrech stejný vkus a zároveň už mám dostatečně zmapované, v čem se lišíme, takže si umím z jejich doporučení vyfiltrovat, co mi sedne a co ne.
  • Sítě. Když už mě něco na Instagramu otravuje opravdu dlouho (nebo to má opravdu krásnou obálku!), většinou si to taky přečtu. Přiznávám se! Děje se mi to tak jednou za kvartál, ale děje. Vybírání knih podle obálky na Instáči je moje guilty pleasure. A často je to skvělá odpočinková literatura. 

Cíleně pracuju na zlepšení pozornosti.

Čtení je jako běhání. Všichni zvládneme doběhnout tramvaj, ale málokdo z nás uběhne  maraton. Všichni dokážeme celý den číst příspěvky na Facebooku, ale málokdo dokáže soustředěně číst hodinu v kuse odborný text. A stejně jako s tím během je čtení jen o tréninku. Čím víc běháš, tím líp běháš. Se čtením je to úplně to samý. 

Čím víc budeš číst, tím líp budeš číst. Tenkrát, v roce 2017, jsem musela začít zlehka. To jsem opravdu nedoběhla ani tu tramvaj. Musela jsem začít poctivě trénovat. Začala jsem nejdřív číst jen pro zábavu a jen lehkou literaturu, pomalu a po kouskách. Postupně jsem každý den navyšovala, kolik jsem schopná učíst. A začínala jsem opravdu na jednom odstavci. (Teď učtu na jeden zátah bez problémů 100+ stránek.)


Rozlišuju čtení do práce a čtení jen tak.

Protože čtu celkem dost, rozlišuju, kdy si čtu jen tak, pro radost a odpočinek, a kdy čtu do práce. Pomáhá mi to nepadat zpátky do mých workoholických návyků. Což je možná důležitá poznámka: knihy, které čtu kvůli práci, čtu v pracovním čase. Because why the fuck not. Nechápu, proč by se čtení mělo neustále řadit na nějakou druhořadou kolej, že až všechno udělám, budu se vzdělávat. Vzdělávání je numero uno tvýho budoucího úspěchu, takže zařadit ho do primárních denních aktivit mi dává smysl.


Přečtením to nekončí.

Dělám si výpisky. Z beletristických knih si vypisuju do deníku, co mě zaujalo, abych si to pamatovala. Z odborných a populárně naučných si dělám detailní výpisky pro další použití – do článků, přednášek, na školení. Většinou v rámci čtení označím v knize vše, co si chci pamatovat (zvýrazňovačem, propiskou, tužkou), a jednou za kvartál ten štos knížek vezmu a přepíšu z nich všechno do digitálního poznámkovníku. Tam tomu dám klíčová slova, prolinky a vypíšu si často seznam témat, kterými jde navázat (nebo která ještě dostatečně nechápu). Teď na to používám Evernote, ale chystám se prozkoumat i metodu zettelkasten. Pokud jsem dočetla knihu v Kindlu, pošlu si výpisky na mejl, učešu je a zařadím do Evernotu. 

Tím, že mám celkem detailní výpisky i z knih, které čtu metodou rychločtení, si z každé knihy nakonec odnáším to, co chci. 

Baví mě to.

A to tebe nemusí. Nemusíš hodně číst. Nemusíš víc číst. Čtení by tě mělo hlavně bavit. Čti si v takové míře a takové věci, které tě baví. Bude to pak vyžadovat méně sebedisciplíny a odříkání. A tím pádem to bude dlouhodobě udržitelné. Mimochodem, o tom, jak číst méně, ale víc z toho mít, napsal skvělý článek Tomáš Baránek. 

Já čtu moc ráda. A i tak používám sama na sebe všechny tyhle hacky. Tak třeba měl Vojta pravdu a některý z nich pomůže i tobě. Minimálně tě tenhle článek snad uklidnil v tom, že čtení pro mě není jednoduchý, přirozený a samozřejmý. 

A jestli mi, děcka, ještě někdo z vás jednou řekne, že mi závidí, jak mi jde čtení přirozeně a samo, přetáhnu vás knihou. 🙂

Michelle Losekoot

Digitální vypravěčka na volné noze. Je spoluautorkou tří bestsellerů, knih Bez jablka (2016), Jak na sítě (2019) a Ztracenné (2023). Vede kurzy kreativních technik a obsahového marketingu. Stojí za projekty Posviťsi.cz, Plnykecky.cz nebo Nestereo.com. Píše nejčtenější český newsletter o kreativitě 3Ká.

Příspěvky autora