Mihotání: Vydejte se na konec Grónska
Mám ve velké oblibě všechny "neduhy" zimy: málo světla, zpomalení, snídaně u svíčky i vlezlou zimu. Proto když nakladatelství Absynt vydalo knihu Mihotání, reportážní knihu o nejsevernějším konci Grónska, neváhala jsem ani chvilku a hned jsem si ji pořídila, abych se do zasněženého světa zavrtala ještě hlouběji.
Pochopitelně jsem si čtení romantizovala a Mihotání není primárně o tom, jak se mihotají omamně krásné polární záře. Je to příběh grónských osad Siorapaluk a Qaanaaq, které jsou v zimě dostupné jen letadlem a v létě tam dvakrát dorazí loď se zásobami. Přežití jejích obyvatel závisí na lovu medvědů a tuleňů (v knize je to velmi naturálně a syrově popisováno), a navíc je Grónsko součástí Dánska, probíhaly tu tedy i velmi intenzivní asimilační pokusy udělat z místních dětí “malé Dány”.
Pár desítek obyvatel, kteří dokáží žít v drsných podmínkách, jezdí do Grónska sledovat celá řada novinářů a novinářek, především za účelem popisování globálního oteplování a tání ledovců. Mihotání je dílem polské spisovatelky a novinářky Ilony Wiśniewske, která si údajně po rozchodu koupila letenku co nejdál na sever to jen šlo. Do komunit osad dokázala zapadnout a popisuje v knize spíš běžný život a starosti – nakupování v místním obchodě s potravinami, dlouhé večery doma, procházky po městečku i kulturní akce pro místní obyvatele.
Zcela zjevně se tak kniha potýká s tématem přivlastnění si cizího příběhu, protože Wiśniewska logicky v knize popisuje příběhy a situace, které nejsou její vlastní, dělá to ale s citem a vědoma si toho, že je pouhou (ovšem citlivou a empatickou) pozorovatelkou. Třeba i takových osudů, ze kterých by se jistě dalo pro čtenářstvo vyždímat spoustu emocí; Grónsko je totiž oblastí s vysokou mírou sebevražd i závislostí na alkoholu. I k nim se ale autorka chová s nebývalým respektem. Nehledá senzaci, ale snaží se zapadnout do místního pomalého rytmu každodennosti.
Když jsem dumala nad tím, čím to bylo, že se mě zrovna tahle absyntovka tolik dotkla, že mě tahle relativně krátká reportáž tak zasáhla, uvědomila jsem si, že to nakonec ale nebylo odvyprávěním příběhů, které mi až doposud byly cizí, ani syrovostí momentů, co jsou mi vzdálené. Mihotání mi připomnělo, že je v pohodě jen tak být. Že “zpomalit” není jen něco, co píšeme na Instagram, že stačí občas jen mlčet. Hodně spát. Být sám se sebou nebo se svými blízkými v tichu. Číst si před spaním.
