Od chaosu k rukopisu. Co vám doopravdy pomůže dopsat vaši první knihu?

Začít psát bývá snazší než u psaní vydržet. Sám jsem časem zjistil, že největší překážkou v mém tvůrčím procesu není nedostatek nápadů, ale spíš představy o tom, jak by psaní mělo správně vypadat. Sepsal jsem proto svou zkušenost pro každého, kdo se někdy potýká s podobnými pochybnostmi jako já. Co by vám mohlo pomoct skutečně dokončit vaši první knihu?

Psát i ve chvílích, kdy se vám nechce

Jedna z otázek, které dostávám nejčastěji, se týká mých pracovních návyků. Kdy píšu? Ráno, nebo večer? Mám rituály, bez nichž se při psaní neobejdu? Moje odpověď bývá většinou nudná a neuspokojivá. Žádnou spolehlivou rutinu, která mi by pomohla, jsem neobjevil.

Kdysi jsem se pokoušel navodit si tvůrčí atmosféru zapalováním svíčky nebo vařením čaje, nic z toho mi ale samo o sobě nezaručilo, že v daný den něco napíšu. Rozhodující je nakonec vždycky totéž: sednout si k práci a pokračovat, i když to zrovna nejde. 

Právě tahle fáze bývá nejméně příjemná. Ne proto, že by psaní bylo nutně spojeno s utrpením, ale proto, že vyžaduje zůstat u stolu i v okamžicích nejistoty. Moje texty často vznikají pomalu a bez viditelného pokroku, přesto se v nich snažím pokračovat už jen proto, že mi nepovedené pasáže pomáhají ujasnit si, co chci říct.

Nedávno jsem se proto rozhodl, že budu psát každou neděli. Cokoliv. Větu, dvě, tři. Minulou neděli se mi podařilo sestavit celý odstavec, který si možná ponechám, a neděli před touto jsem napsal odstavce tři, které brzy smažu. Kdybych je ale nenapsal, byly by někde v mojí hlavě a já bych se k nim v myšlenkách pořád upínal. Kdybych si ke stolu v neděli odpoledne nesedal, nevěděl bych, že se s nimi mám rozloučit.

Napsat tu nejhorší první verzi

Snaha o okamžitou dokonalost patří k nejčastějším překážkám začínajících autorů a autorek. I já jsem se zpočátku vracel k jednotlivým pasážím, opakovaně je přepracovával a další postup odkládal, dokud nepůsobily dostatečně přesvědčivě. Výsledkem však nebyl lepší text, ale zpomalení práce a narůstající pocit, že nikdy nedosáhnu většího celku. Teprve později, až u druhé knihy, jsem pochopil, že účinnější je pro mě opačný postup. Potřebuju nejprve dokončit celek a teprve poté text revidovat. První verze nemusí být stylisticky vytříbená ani dějově vyvážená. Jejím hlavním smyslem je vytvořit souvislý materiál, který může být dále hodnocen, upravován, dopracován. Teprve tehdy by mělo být k sobě autorstvo nejkritičtější.

Dovolit si nepsat lineárně

Dlouho jsem vycházel z představy, že kniha musí vznikat souvisle, od první kapitoly k té poslední. Možná i proto jsem brzy nabyl dojmu, že psát neumím. Po každém rozepsaném úvodu totiž přišlo prázdno a já nebyl schopný přijít s ničím, co by mohlo následovat.

Všechno se změnilo až ve chvíli, kdy jsem si dovolil zapisovat jednotlivé scény bez ohledu na jejich pořadí. Nejprve jsem to vnímal jako nějaký spisovatelský hřích, odchylku od metod, které jsem slýchal v kurzech tvůrčího psaní. Takhle se píše román? Co by na to řekli všichni ti, jejichž kurzy tvůrčího psaní jsem navštěvoval? Ti, kteří mě učili, že musím nejdříve vypilovat první větu, protože podle ní se lidé rozhodují, jestli si knihu koupí? Ti, kteří mi vtloukali do hlavy, že než začnu psát, musím mít jasno v tom, jestli má moje hlavní postava raději špagety, nebo rýži, jestli poslouchá raději rap, nebo rock? U druhé knihy už jsem věděl, že tenhle chaos je jediný způsob, jak dokážu nějaký text dokončit. Psaní, alespoň to moje, totiž neprobíhá vždy lineárně. Je jedno, do které části knihy daná scéna patří, důležité je ji verbalizovat a získat pomocí ní změť situací, v nichž se dá vystopovat pojítko. Myslím, že kdybych se od některých pouček osvobodil dřív, psal bych svou první knihu živelněji a s větší radostí.

Rešeršovat za pochodu

Podobně jsem začal přistupovat i k rešerším. Zatímco dříve jsem měl za to, že ještě než člověk otevře počítačový dokument, měl by o svém tématu vědět vše, dneska už přihlížím k tomu, že ani takhle můj mozek nefunguje. To pravé, ta část, která mě naplňuje nejvíce, je psaní a jedině psaní samotné mi dovolí nahlédnout pod základní vrsty témat, která si vybírám. Až když píšu, zjišťuju, co všechno nevím a musím si ještě nastudovat. Dokud nepíšu, kloužu po povrchu.

Rešeršuju rád a různě. O tématu si načítám odbornou literatutu, fikci, publicistiku. Sleduju filmy a seriály spojené s motivy, které se chystám zkoumat, nebo hraju videohry, které o něčem, co chci zpracovat vyprávějí. Věděli jste například, že existuje i videohra o řecké mytologii? Jenže rešerše mají i svou stinnou stránku: velmi snadno se můžou stát únikem před tvorbou. Člověk přeskakuje od jednoho zdroje k druhému, otevírá další a další články, ukládá si poznámky, a přesto má stále pocit, že ještě neví dost. Mně osobně proto vyhovuje psát a dohledávat fakta souběžně. Zkuste to taky.

Udržet si odstup od univerzálních rad

Nabídka kurzů, workshopů a návodů k psaní je dnes široká. Může vám pomoct se zorientovat v oblasti storytellingu, zároveň ale snadno vytváří mylný dojem, že existuje soubor pevných pravidel, jejichž dodržení automaticky vede k dobrému textu.

V posledních letech navíc prudce přibylo návodů, kurzů a rad, jak psát „správně“. Místo jistoty ale často přinášejí spíš zahlcení. Od koho se vlastně učit a jak konkrétní radu použít, aniž by člověk ztratil vlastní hlas? Současně se proměňuje i samotné tvůrčí prostředí, vedle autorů a autorek dnes stojí technologie, které dokážou generovat texty rychle, systematicky a podle předem daných vzorců. 

Zajímavou myšlenku nedávno formuloval editor John Matthew Fox, vystupující na YouTube pod pseudonymem Bookfox, jehož výuková videa sleduju (a vybírám si z nich to, co mi připadá přínosné pro způsob, jakým píšu já). Upozornil na to, že v době, kdy umělá inteligence pracuje právě s předvídatelnými strukturami a pravděpodobnostmi, může být pro autory a autorky stále důležitější schopnost pravidla vědomě narušovat. Právě nepravidelnost a nečekané odchylky totiž vytvářejí to, co vnímáme jako živé, autentické. Právě schopnost stavět příběhy, tvořit postavy, psát dialogy podle vlastní intuice a svého vnitřního já bude v budoucnu cennější a cennější. Je důležité o literárních poučkách a instrukcích vědět, ale ještě důležitější je si je vypůjčit, jen když potřebuju, a jindy je nechat být.