Výš, ke slunci blíž! Portrét umělce v jinošských letech
„Nasaďte mi křídla, chci létat!“ dalo by se zvolat s Joycem. Štěpán je mladý prvomučedník starého Irska, jež už se také nenávratně ztratilo. Místa, kde to smrdělo zbytky mořských ryb, zvětralým pivem a zvratkami opilců, už dávno pohltila nová éra jednotné Evropy. Přesto se do časů, kdy se malá Molly proháněla Dublinem, můžeme vracet a stojí za to, abychom to dělali, pokud nám bude zle a pokud poslední zbytky nadějí zmizí někde v temném šeru zazděných oken. Štěpán si nasadí křídla, aby pokoušel bohy, a začne pomalu zdít svůj malý román.
Je těžké recenzovat něco, co se dávno zabydlelo v evropské literatuře tak sebejistě, jako si sedne majitel firmy do svého šéfovského křesla. Není co říkat. Všechno bylo napsáno. Stohy esejů v různých jazycích. Máme velikána. O tom není pochyb. Ale má nám ještě dnes co sdělit?
Irčan Joyce (ačkoli se ve svých dvaadvaceti letech se svou vlastí dobrovolně rozžehnal) je pro čtenáře důležitý i dnes. Nejenže můžeme díky němu pochopit mentalitu jiné země – chudé, silně katolicky orientované a syrové, můžeme také vidět zcela jiný svět, jenž v našem geografickém prostoru měl zcela jiné průvodní rysy bytí.
Proto málokdy pochopíme tradici internátního školství, tolik typickou pro Ostrovy a jejich literaturu. Dětská samota, jakési osiření mezi cizími lidmi neformuje jenom Štěpána, ale mnoho jiných hrdinů. Klukovská rivalita a s ní i ten jediný věk, kdy je člověk opravdu šťastný (ačkoli dostane výprask, onemocnění, ale nikdy nežaluje – protože mu to tatínek dal jako onu zasvěcovací radu k přežití) je spojena s léty učňovskými. Ve všech kapitolách jsme neustále ve škole – v tvrdé internátní Clongowes Wood, dublinské Belvedere College a na dublinské univerzitě.
Štěpán postupně lepí křídla, aby mohl dát vale tomuto způsobu života, přesto si dokáže realisticky všímat věcí okolo. Ve věku dospívání nastupují katalyzátory: láska, milostné vzplanutí, tělesná touha. V protikladu slyšíme práskání bičem, který má veškerou smilnost vyhnat z těla. Vášeň fyzická se přetavuje v ještě silnější víru – v umění. Formování umělce v jinošských letech je dokončeno. Na předsádku učebnice si malý Štěpán píše: Štěpán Dedalus – Základní škola – Kolej Clongowes Wood – Sallins – Kildarské hrabství – Irsko – Evropa – Svět – Vesmír. Zápis vyznívá jasně: do vesmíru člověka katapultují pouze křídla a ta mu může přilepit jen umění. A pak už jen frnknout dál za zdi pokoje, města, Irska. Ačkoli je otázkou, kdo je Daidalem a kdo Ikarem.
Jednotlivé kapitoly souzní s hrdinovým věkem. Hravé dětství, pilný bázlivý žák a finální přerod v moderního intelektuála. Román je psán v er-formě, až na dialogy a závěrečné pasáže v deníku. Někdy se o textu hovoří jako o Joyceově zpovědi či poloautobiografii, avšak proud vědomí, jímž autor tak nádherně vylíčí dávno zmizelý svět, nemusí nutně znamenat zachycení životních etap spisovatele. Spíš jednotlivých vjemů, jež se mu zapsaly na čistý nepopsaný arch duše v době, kdy ještě neuměl létat.
Kniha vychází v Česku popáté, čtenáři se opět setkají s překladem Aloyse Skoumala. Úprava knihy je výsledkem dlouhodobé vynikající práce nakladatelství Argo. Zbývá jen připlout před čtenáře a dát mu křídla.
James Joyce: Portrét umělce v jinošských letech
Překlad: Aloys Skoumal
Praha, Argo 2012. 224 stran
