Další příběh v e-mailech má co nabídnout

Dva francouzští spisovatelé, dvě e-mailové schránky a máme tu další moderní epistolární román. Přistupovala jsem k němu s nedůvěrou, přece jen, tohle už tady jednou grandiózně vystřihl Glattauer, vážně je potřeba to zopakovat?

Ano, prosím. Anne-Laure Bondouxová a Jean-Claude Mourlevat dali dohromady zábavnou, čtivou, zkrátka znamenitou knihu. Adeline pošle stárnoucímu slavnému spisovateli tlustou obálku. Ten se domnívá, že je v ní rukopis, které mu denně posílají fanoušci a napíše jí e-mail, že o něj nemá zájem. Adeline odepíše. Pierre-Marie odepíše. Adeline požádá Pierra-Marie, aby neotvíral onu záhadnou obálku. Pierre-Marie souhlasí. Nakonec se z počáteční zdvořilostní konverzace vyvine hluboký, přátelský vztah fungující pouze v e-mailových schránkách. Jenže ta obálka tu pořád je, navíc Pierre-Marie začíná mít o Adelinině existenci své domněnky.

Tahle knížka je o literatuře, o radosti ze psaní a skládání jednotlivých slov k sobě, o různých druzích lásky, kterou k sobě lidé cítí. Je to jednoduchý román, ve kterém ovšem lze, pokud čtete pozorně, najít mezi řádky spoustu životní moudrosti. Pro epistolární román mám slabost od dob prvního přečtení Nebezpečných známostí a znovu ji ve mně rozdmýchal Daniel Glattauer se svými knihami Dobrý proti severáku a Každá sedmá vlna.

Hlavního aktéra Pierra-Marie jsem si zamilovala. Přesně takhle jsem si představovala typického slavného spisovatele ve stáří. Je inteligentní, zábavný a milý, občas si poupraví realitu tak, aby mu to lépe vyhovovalo, je taky bojácný a nesmělý a trochu srab. Ve svém životě má jednu velkou trhlinu, kterou mu jeho pravidelná dopisovatelka Adeline pomáhá zalepit. A ačkoliv tvrdí, že nesnáší „ta vegetariánská jídla“ a cpe se při tom suchými špagetami, opravdu jsem si ho oblíbila, protože spisovatelům se podařilo vytvořit zajímavé postavy z masa a kostí, s nejrůznějšími vrtochami, problémy a mindráky, tak, že je považujete za skutečné. Nejradši bych teď šla googlit, jestli mezi laureáty Goncourtovy ceny není i Pierre-Marie Sotto. Adeline je oproti němu jedna velká záhada už od samého začátku, ale co my víme, co je doopravdy pravda?

Mám ráda tuhle hru na kočku a myš mezi spisovatelem a čtenářem, kterou v Drahý příteli Bondouxová a Mourlevat rozjíždějí ve velkém. Kdo mluví pravdu? Kdo se dřív nechá nachytat? Kdo si přibarvuje realitu víc a kdo méně a kdo vůbec? Do úplného konce si nemůžete být jisti, a potom máte stejně ještě trochu pochybnosti. Je to něco podobného jako v knize Podle skutečného příběhu, ačkoliv tam si autorka zahrává se svými vlastními biografickými údaji. Od začátku je jasné, že tyhle e-maily jsou pouze fikce – ovšem fikce natolik zdařilá, že by se čtenář při čtení nejraději rozčiloval, proč ji ta spisovatelská dvojice krucinál nevypráví popravdě!

E-maily mezi Pierrem-Mariem a Adeline zpestří internetové konverzace s dalšími postavami a příběh tak ani na chvíli neztrácí dech, ba naopak stále nabírá na intenzitě. No a vy si postupně uvědomujete, že něco, od čeho jste čekali rozptýlení na jeden dva pohodové letní večery, vás zasáhlo mnohem víc, než jste ochotni si přiznat. Pokud máte chuť na knihu, jejíž nejsilnější ingrediencí je láska nikoliv milostná, nýbrž přátelská a která vás dojme i pobaví, rozhodně byste si měli přečíst nevšední e-mailovou korespondenci stárnoucího spisovatele a mladé konzultantky.