Zbláznila ses? by mělo být v povinné četbě každé dcery

Zbláznila ses? je novinka od Jany Jiráskové, román o ženách a pro ženy. Jak se vyrovnat s těhotenstvím po čtyřítce, zvlášť když to není to jediné, s čím se musíte poprat?

Jana Jirásková, která dříve pracovala jako knihovnice (stejně jako hlavní hrdinka), už má na kontě dvě povídkové sbírky a nějakou tu poezii, tohle je její první román. Čtyřicátnice zjišťuje, že je se svým o jedenáct let mladším přítelem těhotná – k jejím čtyřem dětem z předchozích vztahů tedy přibude další. Krátké zápisky z všedních dnů střídají snové variace, v nichž se hrdinka (a možná i autorka?) snaží vypořádat s komplikovaným vztahem k matce. 

Slovy naší Doroty, tahle kniha mě bavila. Je to jednoduché a přitom všeobsažné, má v sobě hloubku a zároveň i takovou lehkost a buranství a typický český hořký humor. Na téhle knize se mi líbí, že ji může číst moje babička, moje máma i já a všechny tři nás bude bavit. Nejvíc jsem si toho ale podle mě odnesla já, minimálně to základní sdělení – mámy jsou taky jenom lidi.

Bála jsem se, že mě čekají dlouhé a nudné odstavce o těhotenství, porodu a o tom, jak moc je důležité, aby krajková peřinka ladila s barvou postýlky, ale díkybohu hrdinka téhle knihy je inteligentní, vtipná (byť trochu psychicky nevyrovnaná a nestálá) a takovéhle kecy nesnáší stejně jako já. Vychovala čtyři děti a nikdo se nedokáže vžít do situace, v jaké je teď, ačkoliv se o to všichni její kamarádi a kolegové urputně snaží a dávají jí dobře míněné rady a přednášky o tom, jak by měla se svým životem naložit. I když se jejich vlastní životy hroutí.

Prostřihy snových scén, které se ostře řežou s každodenní realitou, mi kupodivu nevadily, i když obvykle mi podobné literární „úlety“ připadají trochu přitažené za vlasy. Připravte se na obscénnosti, zmatek a nekonečný smutek – přesto máte pocit, že to do knihy zapadá jako chybějící dílky puzzle. To, že je hlavní hrdinka těhotná, neznamená, že celé dny jezdí na jednorožci po duze, znamená to pouze, že je těhotná a nic víc se nemění, její neuzavřená trápení z minulosti zůstávají, stejně jako všechny strachy, obavy, napětí, nerozhodnost, touhy a vztek.

Hrdinové knihy (pojmenovaní vtipně třeba Tajeho, Tlemil, Fouňa, Prostřednídcera) občas ve svých rozhovorech řeší úplné banality, nejprve jsem si říkala, že je to až únavné a o ničem, ale teď si říkám, že autorka možná chtěla ukázat to, že i naše rozhovory jsou leckdy trapné a zbytečné. Že se nebavíme o důležitých věcech, ačkoliv nám v hlavě bijí na poplach a místo toho důležitě řešíme, co přidáváme do těsta na muffiny a postopadesáté opakujeme historku o tom, jak jsme se museli vracet do obchodu pro zapomenutou citronovou šťávu.

Díky stručným zápiskům je to čtivá záležitost na dva večery, lidová mluva a nespisovné výrazy čtivosti nijak nebrání, naopak v tomto případě dodávají hrdince na lidskosti a autentičnosti. Překvapivě mě tenhle román s půvabnou obálkou od Lely Geislerové, jakkoliv je jeho hrdinka častokrát laxní a nepřímá a prostě komplikovaně ženská, vybudil k tomu, abych byla co se svých vztahů týče, víc upřímná a jednoznačnější. A taky by se to podle mě mělo začít předepisovat všem dcerám jako povinná četba – své matky pak uvidíte v úplně jiném světle a možná k nim budete v mnoha ohledech shovívavější.