Poznejte Prahu za noirovým závojem

Nejsem obdivovatelkou žánru noir, tudíž jsem noirovou sbírku povídek z Paseky chtěla nechat povolanějším v tomhle žánru, ale nakonec jsem přece jen neodolala, protože Praha v kombinaci s předními českými autory přece musí stát za to, no ne?

Čtrnáct spisovatelů – čtrnáct povídek. Všechny je oslovil a povídky do sbírky zkomponoval Pavel Mandys, český kritik a publicista. Výraznými jmény se tedy vskutku nešetřilo – povídkami do sbírky přispěli například Kateřina Tučková, Petr Šabach, Ondřej Neff, Petra Soukupová či Miloš Urban. V předmluvě Mandys rozvíjí svou vizi literární noir v Praze, vysvětluje, proč vybral toho či onoho autora a co v jeho díle ho nejvíc zaujalo, rozebírá detektivní tradici v českém prostředí. Pokud se zajímáte o literaturu, už jen zasvěcený Mandysův úvod by vás měl přimět si tuhle knihu pořídit.

Osobně si pořád myslím, že jsem noirovým příběhům nijak zvlášť nepřišla na chuť, ale i přesto mě některé výraznější mile překvapily. Každá povídka se odehrává v jiné části Prahy a měla by v sobě nést typické prvky tohoto žánru; co se žánru týče, o to se přít nehodlám, ale zamrzelo mě, že pro některé je pražská čtvrť pouze místem, kde se příběh odehrává a nesnaží se jej víc zakomponovat do příběhu, což se naopak některým bravurně podařilo – kupříkladu právě Kateřině Tučkové, která zasadila povídku do jednoho z architektonických skvostů na Masarykově nábřeží, nebo Urbanovi, který si za dějiště svého příběhu vybral Karlův most. U povídek od Goffy nebo Kopřivy z Vyšehradu a Hostivaře mi naopak přišlo, že by se klidně mohly odehrávat kdekoliv jinde.

Noirová Praha od Paseky má výraznou, depresivní a tajemnou atmosféru, je trochu strašidelná a nevypočitatelná, taky dramatická, čtivá a překvapující. Zápletka za zápletkou skrývá vždy nečekané odhalení, i když se mi zdálo, že pro některé příběhy by se hodil delší formát, když už ne román tak alespoň novela, že v povídce jako takové příliš nevynikají a potřebovaly by rozšířit. Ale to je už jen můj osobní pocit a stejně tak vám jen z osobního hlediska povím, které povídky mě bavily nejvíc – rozhodně to bylo Mizení na mostě Miloše Urbana, Zázračný amulet Chaima Cigana, Stančíkův Kabinet sedmi probodnutých knih a křehký Lepší život Michaely Klevisové.

Paseka si dala s knihou opravdu záležet a můžete se tak těšit na působivou grafiku uvnitř i zvenčí. Černočervená kombinace ještě umocňuje ponurost a tajemnost všech povídek, je výrazná a při tom záhadná. Ač nejsem zrovna milovník noir, krimi a detektivek, jsem nadšená z toho, že máme na knižním trhu kvalitní povídkovou sbírku od skutečně kvalitních a pečlivě vybraných autorů v jednom jediném žánru. A ráda věřím, že ti, jenž skutečně noir rádi čtou a navíc mají slabost pro české spisovatele, budou ještě daleko víc nadšení než já a Praha Noir se stane jejich podzimní pochmurnou láskou.