Neodolatelná Neapol očima Eleny Ferrante už podruhé

Čtení druhého dílu neapolské tetralogie s názvem Příběh nového jména bylo zdaleka to nejintenzivnější a nejprocítěnější čtení románu, jaké jsem snad kdy zažila. Jednoduše proto, že jsem odjela číst knihu na místo, kde se děj odehrává, do centra Kampánie, do ukřičené a špinavé Neapole.

Opět se setkáváme se dvěma dívkami, se kterými jsme se důkladně seznámili už v Geniální přítelkyni. Hlavní hrdinka Lila alias Lina alias Raffaela a její přítelkyně, vypravěčka Elena alias Lenú alias Lenuccia (na všechny ty zdrobněliny a rozdíly v nich si rychle zvyknete) už nejsou malé holky ani dospívající puberťačky. Lilino zbrklé manželství s lahůdkářem Stefanem a Elenina studia z nich v šestnácti letech udělaly dospělé ženy. Ferrante vykresluje měnící se prostředí Neapole šedesátých let, sexuální revoluce, studentské a dělnické nepokoje, ostré střety mezi levicí a pravicí a nejvíc ze všeho vztah mezi dvěma ženami, jejichž okamžiky tichého souznění střídá nikdy nekončící válka o to, která z nich bude mít navrch. A protože už je jim osmnáct, devatenáct a dvacet, nejde jen o panenky a knížky, jde o lásku, podvody, o děti, jde o rozhodnutí, která jim mohou snadno zničit život ve světě, kde o svých ženách rozhodují muži.

Muži nejen rozhodují; muži si nárokují na své ženy takové právo, že když jim žena přizná, že je podvedla a čeká dítě s jiným, považují to za dobrý vtip. Druhý díl je víc než ten předešlý o tom, jak složité pro ženy bylo (a stále je) nárokovat si stejná práva a obstát v mužském světě a zároveň i rovnoprávnosti z opačného pohledu, protože existovat ve světě, kde mají všichni od mužů velká očekávání, kde se víc než jinde kouká na to, jak „moc je muž chlap“, může zlomit vaz komukoliv. Druhý díl víc než předchozí nabízí různé náhledy na sociální rozdíly mezi obyvateli Neapole, kritiku vzdělávacích systémů (a skrytou ironii, s níž si Ferrante utahuje z nabubřelých vysokoškoláků), nabízí existenciální otázky schované pod rouškou obyčejných výměn názorů, které vás přimějí zastavit se a zamyslet se nad vlastním životem. Autorka (nebo autor?), u níž stále nebylo stoprocentně potvrzeno, kdo se skrývá za pseudonynem Elena Ferrante, tak opět bravurně líčí problémy, které se nás dotýkají i dnes, byť možná méně výrazně a palčivě, než tomu bylo v minulém století.

Příběh nového jména odkazuje zejména na fakt, že se hlavní hrdinka Lina provdala a vžívá se do nové identity mladé paní. Tahle kniha je daleko horkokrevnější, vášnivější, dramatičtější a od druhé poloviny následuje jeden zvrat za druhým, takže odložit knihu se vám nepodaří, na to zapomeňte. To všechno, co jsem jmenovala, ale pořád není na Příběhu nového jména to nejlepší. Asi to nedokážu pojmenovat, tu nespokojenost, kterou v sobě postavy mají, jímavost, krutost a zároveň nepolapitelnou přitažlivost téhle knihy, je to kombinace všeho dohromady, prazvláštní mix, který vás donutí zvednout oči od slov v knize a vidět svůj svět jinýma očima. Jako by hluboko v knize tepalo něco živého, co můžete aspoň částečně, aspoň na chvíli zachytit tak, že ji budete číst.

Jsem oddanou fanynkou Eleny Ferrante a nemůžu se dočkat dalších dvou pokračování, se kterými jsem se mazlila v každém italském knihkupectví. Taky doufám, že se jednou čeští čtenáři dočkají i dalších Ferrantiných románů, protože jestli bych za nějakou evropskou autorku dala nejen ruku, ale klidně celé tělo do ohně, byla by to právě tahle. Se svou čtivostí, inteligentními dialogy, pojmenováním nepojmenovatelného a propracovanými charaktery postav, které vymodelovala k dokonalosti, je právě teď mou největší literární hrdinkou. A to i kdybych knihu nečetla na Corso Vittorio Emanuele, kam Elena pospíchala na večírek ke své učitelce, nebo na piazza Garibaldi, kde se Lina procházela se Stefanem…