Žánr psychologického thrilleru bude na konci března bohatší o Jepici

Vlastně ani nemůžu tvrdit, že bych tak dobře znala psychologické thrillery, protože je to žánr tak rozsáhlý, až z toho skoro mrazí. Nedokážete obsáhnout všechno. Mohla bych to více specifikovat na nové thrillery, v nichž roli hlavního nespolehlivého vypravěče hraje žena. Protože právě s takovými se v poslední době roztrhl pytel: od Zmizelé a Dívky ve vlaku přes Ženu v okně až po V pasti lží. A neříkám, že je to špatně, protože jsem si všechny vyjmenované knihy nesmírně užila, ale ten dobrý pocit ze čtení člověku přece jen trochu kazí fakt, že autoři jeden za druhým sledovali své předchůdce a „zjednodušili“ si práci tím, že použili všechny stereotypy, které měli na dosah ruky. Jasně, že ta nespolehlivá je tady žena. Jasně, že je to žena, kdo trpí nebo by mohl trpět nějakou psychickou poruchou. Muži v těchto knihách jsou – alespoň z počátku – neochvějné majáky v bouři. Nedokázala bych to popsat líp než Stephanie Merrit, která o tomto čerstvém fenoménu napsala článek do The Guardian, doporučuji přečíst.

Ve své závislosti na thrillerech jsem se vždycky snažila hledat knihy s přesahem, ve kterých si autoři dávají záležet na komplikovanosti jednotlivých charakterů postav a pečlivě rozmotávají inteligentní zápletku. Odvážnějším bych doporučila, aby se mrkli po Sběrateli motýlů, vrcholným dílem od B. A. Paris je zase podle mě kniha Za zavřenými dveřmi. Nikdy nedám dopustit na knihy Gillian Flynn, zvlášť proto, že ona jako jedna z mála zvládla už ve Zmizelé vytvořit sice nespolehlivou vypravěčku, nicméně ženu daleko zdatnější po intelektuální stránce, než byli její mužští protivníci. K tomuhle top výběru se teď přidala i Jepice, kterou jsem si přečetla o celý měsíc dříve, než v češtině vyjde. Bacha na to, na fotkách je modrá obálka recenzního výtisku – tak vypadá i originál – ale český překlad bude mít druhou, růžovou verzi. Což je docela zábavný kontrast vzhledem k příběhu, který je nečekaně brutální. Což mají možná společné všechny britské thrillery – pokud s tímhle žánrem chcete začít, doporučuji vám mrknout se právě na Británii co nejdřív, protože si na rozdíl od těch amerických vůbec neberou servítky. Ty severské jsou samozřejmě ještě jiný level, drsnější a ošlehanější, ale ty britské jsou příjemně otevřené, upřímné, řešící společenské problémy v mnohem širším měřítku.

Jepice mě zlákala na první přečtení anotace tím, čím se nejvíc vymyká z ostatní řady thrillerů, které už jsem přečetla – nespolehlivým vypravěčem je tentokrát muž. Právník, bývalý policajt, rozvedený, osamělý. Charlie Priest trpí disociativní poruchou, což mu značně komplikuje práci i osobní život a je velmi osvěžující vidět v roli roztržité, nezodpovědné a nedůvěryhodné osoby někoho jiného než subtilní třicítku, vidět, že nejenže nezvládá práci s autoritami, ale sám přílišnou autoritou není, vidět, že někdo zpochybňuje jeho úsudek. Jepice pracuje s dávnými událostmi po druhé světové válce, autor James Hazel je rozvíjí ve své fantazii v něco na první pohled velmi neuvěřitelného. Víceméně po celou dobu čtení si říkáte „sakra, to ne, to přece není možný“, ale moc dobře si uvědomujete, že přitom spisovateli celou dobu zobete z ruky, otáčíte stránku za stránkou skoro zuřivě, protože co nejdřív chcete celému dramatu přijít na kloub.

James Hazel, který sám býval právníkem, bývá přirovnáván k Jefferymu Deaverovi, což mi nepřipadá úplně ideální, protože Hazel perfektně spadá do toho nového žánru britského psychologického thrilleru, který na literární scéně pomalu začíná krystalizovat. Nejvíc ze všech hrdinů mi jeho Charlie Priest připomínal Galbraithova Cormorana Strikea. A věřím, že takových hrdinů bude víc – minimálně o Priestovi, doufám, ještě uslyšíme v chystaných pokračováních. Jepice by totiž měla mít ještě minimálně další dva díly, což bylo vzhledem k otevřenému konci nasnadě.