Hypotéza lásky: Přečteno a potvrzeno!

Autorkou Hypotézy lásky je italská neurovědkyně, která v literárním světě vystupuje pod pseudonymem Ali Hazelwood. Nebojte se ale, laviny odborných termínů vás v románu nečekají. Tahle spisovatelka sice situuje své příběhy na akademickou půdu, ale jejich jádrem zůstává láska, vztahy a kouzlo flirtování.

Konkrétně tento se začíná odehrávat v momentě, kdy doktorandka Olive z náhlého popudu políbí neoblíbeného vysokoškolského profesora. Celkem blbost. Ale ukazuje se, že oba protagonisté mají dobrý důvod začít předstírat, že spolu chodí. S výjimkou kvapného polibkového startu se pak romantická linka vyvíjí velice pozvolna a nutno uznat, že chemie mezi těmi dvěma se autorce podařila vykreslit moc hezky. Kdyby nešlo o dospělé lidi, skoro byste řekli, že jsou „roztomilí“.

V některých pasážích sice budete mít tendence chytat se za hlavu, protože Olive – přiznejme si to – občas reaguje dost nelogicky. Zbrkle. Jako by jí nebylo dvacet, ale třeba patnáct. Na tomhle jejím povahovém rysu je ostatně postavena celá ta zápletka. Když nad tím ale přivřete oko a budete k románu přistupovat jako k oddechovému čtení, určitě vám to zážitek nepokazí.

Prostředí laboratoří je navíc poměrně atraktivní. I když – pokud oceňujete podrobnější zmínky o chemických procesech, pipetách, kádinkách a reakcích, doporučujeme mrknout spíše na nedávno vydanou knihu Lekce chemie. Jestliže vám ale vyhovuje si prostě jen užít atmosféru kolem výzkumu a sem tam zachytit nějakou „odbornější“ narážku, tady jste doma.

A na závěr bychom mohli poznamenat, že ačkoli u nás autorce vyšla teprve první knížka, ve skutečnosti se tato dáma v posledních dvou letech neuvěřitelně rozepsala a v zahraničí jí po Hypotéze lásky vyšly další tři romány (Love on the Brain, Love, Theoretically a Check & Mate). Zdá se tedy, že se ještě máme se na co těšit.