Pacanka a Poslední léto: Dva aktuální české příběhy z ženské perspektivy
Světová literatura je skvělá, především angloamerický trh, ze kterého k nám putuje většina překladových knih, je obrovský a tak se tam dají najít opravdové knižní poklady. Ten náš je o poznání menší, proto je ale potřeba i české autorstvo podporovat a nás nesmírně těší, když objevíme zajímavou novinku, která si kvalitou nezadá se světovými romány.
Před letošním létem se urodily hned dvě takové knihy – Pacanka Kláry Elšíkové a Poslední léto Doroty Ambrožové. Pojí je podobná nálada i některá témata, každá ale stojí sama o sobě a jsou nezaměnitelné.
Protagonistka Pacanky je třicetiletá žena, která nejvíc ze všeho touží najít svobodu, žít podle sebe a chce si užívat. Chce zažívat dobrodružství, cestovat, poznávat lidi a k tomu jí nechybí odvaha. Hrdinka nemá jméno, při čtení jsem jí ale sama začala nazývat Pacankou – což je výraz, který v ukrajinštině označuje holku, která „se chová jako kluk“. Právě tomu se kniha věnuje nejvíc, syndromu hodné holčičky, který je na ženy v dětství společností uvalován a největší sankce jsou právě za věci, které se na hodné holčičky nesluší.
Hanka, která je hlavní postavou románu Poslední léto, je na začátku o polovinu mladší než Pacanka, a tak je i její příběh zákonitě jiný. Zaměřuje se na třaskavé období dospívání, které bývá náročné pro drtivou většinu dospívajících a taky pro jejich okolí. Hanka působí jako drzá, umanutá holka, která se za každou cenu chce vymezit vůči všemu, co pro ni kdokoli chce. V knize sledujeme, jak se začíná osamostatňovat, hledá svoje místo ve světě, a u toho naráží na stereotypní vzorce a předlohy, které jí nevyhovují, do kterých se nevejde.
Obě hrdinky část čtenářstva vnímá jako nesympatické, někdo dokonce jako nesnesitelné. Obě jsou často sebedestruktivní, odmítají svoje okolí, rebelují a neomlouvají se za to, jaké jsou a jak se chovají. Cítí na sebe kladený tlak, protože i když zdánlivě žijí ve světě, kde mají svobodu volby a se svým životem mohou naložit jak se jim zlíbí, realita je mnohem nalajnovanější, než by si přály. Tlak společnosti už si nosí taky uvnitř sebe, především Hanka z knihy Poslední léto, která je ve věku, kdy před ní stojí ty velké volby o tom, kam povede její život dál.
Obě taky zkoumají svou sexualitu, jsou v tomto tématu otevřené. Řeší, jak se na (ženskou) sexualitu kouká naše společnost, že je to pořád tabu, rodiče se o téhle části života neumí bavit se svými dětmi, prohlubují tak stud, který do určité míry k tomuhle tématu patří, ale ne do míry tabuizovanosti a u někoho třeba bloků. Výchova a vztah s rodiči, především s matkami, je také v obou knihách perfektně popsán – spousta z nás zná ze svého okolí nebo z vlastní zkušenosti, že v turbulentnějších obdobích našich životů tím trpí právě třeba vztahy s rodiči.
Obě knihy vám můžu s čistým svědomím doporučit, neumím si ani vybrat, kterou jsem si užila víc. U obou oceňuju nahlédnutí do duše protagonistek, které nejsou líbivé světice, ale svérázné, provokativní, někdy sobecké, ale bezpochyby komplexní bytosti „z masa a kostí“. Jsem pro víc svérázných hrdinek v (české) próze!
