Něco se stalo
Maria Jaon Hylandová mnohokrát získala přízeň zahraničních kritiků i čtenářů, u nás se jí knižní trh „vyhýbal“. Změna přichází se zlínskou edicí FLEET a překladem jejího psychologického románu Co se stalo.
V mžiku však zpochybním to, co jsem řekl. Je skutečně příběh britského mladíka Patricka Oxtobyho hoden označení psychologický? Ne každý recenzent si to myslí a i já mám své pochybnosti. Mám za to, že s danou nálepkou by mělo jít o dílo, které nahlíží do plasticity lidské duše, uvažování a nálad, které mohou (a taky že ano) ovlivňovat jednání postav. Hylandová toto splňuje částečně. Oxtoby rozhodně má všechny předpoklady, aby se na něm dostatečně hluboká exkurze do „ztracenosti“ dala zrealizovat. Autorka jako by však hodlala vidět/pojmenovat pouze zlomek.
Osobně to nepřikládám na vrub neschopnosti, naopak. Vnímám omezení na prvek sebelítosti hrdiny jako úmyslné. Patrick v jedné jediné chvíli udělá něco, co mu naprosto změní život. (Pochopitelně ne jen jemu.) Jak zhuštěná je časově tato událost, tak ohraničený je i rozhled, skrze nějž do postavy nahlížíme. Oxtobyho mysl připomíná trochu jeskyni, kde lze slyšet především ozvěnu téhož. Patrick se zaměřuje na dvě ženské osoby, k nimž něco cítí, na žárlivost, která jím cloumá a na bezradnost ve vztahu ke svým rodičům, obzvláště k matce. Vše, co dělá, má ale pachuť sebelítosti. Svět je nespravedlivý a on je v něm sám. Ale proč? Kde se v tomto vztahu stala chyba? Patrick opustil studium, potuluje se, nedokáže navázat pořádnou komunikaci a vnitřně to přičítá nedokonalosti okolí. Proto ta samota, proto to ticho – a jeho ozvěny…
Současně se ale čas od času stane z jeskyně bludiště. Stejně jak Patrick bloumá svým životem, ztrácíme i my v jeho myšlenkách. Ani po dočtení nelze říct, kdo vlastně ten Patrick je. Zda bychom se s ním chtěli přátelit, zda mu rozumíme, chápeme, odpouštíme. Toto nedokáží ani jeho rodiče.
Vše nasvědčuje, že autorce půjde o zprostředkování dotyku této složité duše, ale znesnadňuje nám jej. Hylandová volí úsečné věty. V nich jen hrstku informací.
Vlastně i místo a dobu musíme rozklíčovat podle nezdůrazněných detailů. Vše buduje zejména na dialozích, které mají svoji výpovědní hodnotu, byť jsou stejně strohé jako to, co k sobě jednotlivé postavy cítí.
Román Co se stalo přečtete pravděpodobně velmi rychle, a to i přes jeho obsáhlost. Ale pozor. Z Patricka jde chlad. A z literární strohosti také. Jenže ne chlad, který by demotivoval, má v sobě něco uhrančivého, něco, co nutí číst dál a dál. Až do konce, který nepřináší rozhřešení, ale „pouze“ pocit. A ten je stejně složitý, jako Patrick sám.
Co se stalo
M.J. Hylandová · Vydavatelství: Kniha Zlín, 2011
Patrick Oxtoby doufá, že se mu povede začít nový život: V přímořském městečku daleko od rodiny, zklamané jeho odchodem z univerzity, daleko od snoubenky, která jej opustila, daleko od nemnoha přátel, mezi kterými si vždycky připadal do počtu. Pocit marnosti v něm ale hluboko zakořenil a spolu s nemotorností v mezilidských vztazích brzy vyústí v něco horšího, než jen popíjení o samotě, nevinné lži a občasné záchvaty vzteku…
Autorka podává vynikající portrét obyčejného mladíka, pro kterého je každodenní život o pouhý stupeň složitější než pro většinu ostatních a který tak dokáže v čtenáři současně vzbudit jemně odstíněné sympatie, soucit, nepochopení i odpor.
