Všechno, co má mít skvělá kniha
V poslední době se roztrhl pytel s knihami, v nichž figurují lidé, kteří už mají polovinu života daleko za sebou. Začalo to Stoletým staříkem, který vylezl z okna a zmizel, pokračoval Muž jménem Ove (ten, ač je tak na akorát na té polovině, už by chtěl čuchat ke kytičkám zespoda) a následuje je Himmlerova kuchařka.
Miluju, když mi někdo vypráví o svém životě. V reálu i v knihách. Tyhle příběhy přímo hltám, protože jsem za prvé strašně zvědavá a za druhé mě fascinuje historie. Ráda bych poslouchala někoho, komu je přes sto let. Někoho, kdo zažil obě války, několik pádů měny, změny režimů, hranic…Očitému svědectví se dá na sto procent věřit. Himmlerova kuchařka dokazuje, že takhle dlouhý život, který se navíc odehrává z větší části ve válečném období, nebyl rozhodně procházka růžovým sadem.
Na Eintopf zapomeňte
Rózinými vášněmi jsou odjakživa dvě věci: muži a vaření. A protože láska prochází žaludkem, dostane se Róza díky svému kulinářskému (a nejen kulinářskému) umění až do domácnosti Heinricha Himmlera, hlavního velitele SS a bude mít dokonce příležitost „poctít“ svou kuchyní i samotného Hitlera.
Každá mince má dvě strany, takže i když Rózino životní putování bude dlouhé přes několik států a ne vždycky to půjde s úsměvem na rtech, dojde i k zajímavému zjištění, že ne všichni Hitlerovi mužibezmezně schvalovali jeho způsob „konečného řešení židovské otázky“ a že i nacista je jenom člověk, rasa nerasa.
Všechno, co má skvělá kniha mít
Himmlerova kuchařka
Franz-Olivier Giesbert · Vydavatelství: Argo, 2014
Róza, sto pět let stará dáma, vlastní v Marseille vyhlášenou restauraci „Malá Provence“, kde hostům předkládá velice originální pokrmy inspirované vším, čím si kdy prošla, všemi lidmi, které kdy potkala. Nakonec se rozhodne sepsat paměti, neboť její život byl vskutku pohnutý…
Groteskní epopej, jež z toho vzejde, vypráví o kuchařce, která se nikdy ničeho jen tak nezalekla. Róza, ztřeštěná a poněkud drsná osůbka, přežila všechny možné podlosti 20. století, jímž prošla, aniž co ztratila ze své poživačnosti a chuti do života. Vedle dvou velkých lásek zakusila, co se dalo: genocidu Arménů, nacistické hrůzy, maoistické třeštění, osobní tragédie i ponížení, cestu jí křížili lidé obyčejní, i ti, kteří zasahovali do dějin: absurdní řízení osudu a její kuchařské umění ji na čas zavedly i do domácnosti vůdce SS Heinricha Himmlera. Pokaždé se ale oklepala a zase vykročila vpřed – někdy pod praporem, na němž vlálo starozákonní heslo Oko za oko, zub za zub. Na její neuvěřitelné pouti napříč bouřlivým stoletím i zeměmi ji doprovázela zvláštní bytost – mlok Theo, s nímž v těžkých chvílích rozmlouvala jako rovný s rovným. Hořce ironická kniha v duchu šibalských románů rozvíjí dobrodružství neobyčejné, pohoršující stařenky, jejímž krédem je: „Pokud jsou dějiny peklem, pak život je rájem.“