Nesympaťáci Petry Soukupové
Na zralou a s nadhledem vyprávěnou knihu K moři jsem byla zvědavá především díky velmi kladným ohlasům přátel i recenzentů. Nespletli se, román skutečně stojí zato. Začtete se, kniha vás po prvních stránkách drapne a nepustí. Zřejmě s ní strávíte pár chvilek na tramvajových zastávkách, třicet minut polední pauzy i příjemný podvečer, který se protáhne do dvou do rána.
Najednou je konec, otáčíte poslední stránku a vůbec se vám nechce s nikým z hrdinů loučit. Vybledlé vzpomínky na tuhle letní dovolenou vám ale zůstanou zatraceně dlouho a určitě budete chtít otevřít krabici s poklady z ní ještě jednou…
Autorka rozstříhala životy hrdinů na malé kousíčky složené z přehledu banalit od narození až do smrti každého z nich, ty následně složila do tří celků. První z nich představuje manželství i rozvod Magdy a Petra a život obou partnerů po odloučení. Druhá část románu zachycuje zdánlivě kratičký úsek života hrdinů, ne zcela plánovanou letní dovolenou, na níž Petr odjíždí se dvěma dcerami z prvního a dvěma dcerami z druhého manželství. V úseku několika dní se protnou životy lidí, které se budou vyvíjet různými na sobě nezávislými cestami. Text zachycující pobyt u moře je chudý na události, ovšem velmi bohatý v poznání odlišnosti a charakteru všech čtyř dcer i samotného Petra. Z hlediska reálného času je prostřední část nejkratší, přesto je jí v kontextu knihy věnována největší pozornost.
Cesta k moři je sestavena ze zcela běžných situací – cesta autem, zastávky u benzínky, bagety, ubytování, koupání v moři, hádky malých i velkých sester, večerní zábava, odpočítávání dnů do konce dovolené, i radost z jejího závěru. Zoom na životy hrdinů končí a ve třetí části sledujeme dotažení osudů všech postav.
O budoucích událostech v jejich životních příbězích nás vypravěč informuje explicitně už v předchozích dvou částech, nabízí rovněž odpovědi na všechna případná „co by bylo, kdyby udělal to a to“.
Životní osudy ženských i mužských postav Petry Soukupové poznáváme díky zvolené vyprávěcí strategii poměrně podrobně, přelet nad jejich životem realizujeme velmi precizně – narození, dětství s jeho radostmi i strachy, základní škola, střední, první chlapec, první práce, svatba, děti, rozvod, děti, zrání, stáří, smrt – zůstává však pocit stojatých vod (či životů) a hluboce zakořeněné nenaděje. Seznamujeme se s celkem nesympatickými jedinci, kteří touží po pohodlnějším životě, litují se, ponižují druhé, podvádějí se, často chtějí udělat krok k druhému člověku, ale ve své netečnosti nikdy nevykročí. Všechny postavy spojuje neschopnost empatie a nemožnost projevu citu k člověku – v různých životních etapách se sice hrdinové o vzájemné sblížení snaží, nicméně tyto „snahy“ se nikdy nepotkají v tentýž čas. Neschopnost pomoci druhému člověku a přiblížit se k němu souvisí s nemožností přiblížit se k sobě samému. Malé hrdiny tak v různých formách provází především osamělost, neláska, apatie a lenost.
Ve své rozsahem nevelké knize střídá autorka přímou řeč postav a pasáže vypravěče, které se však přímé řeči blíží. Soukupová je velmi stručná a strohá, její jazyk je vyladěný na míru popisu banálních detailů. Lakonicky a občas velmi ironicky hodnotí chování svých nepříliš sympatických hrdinů.
Jazyk knihy je jazykem každodenních rozhovorů u snídaně, trapných promluv v restauraci předtím, než konečně přinesou jídlo, i ticha dlouhých cest k moři přerušovaných rozpačitými dialogy.
Korelace formální a obsahové roviny textu je skutečně výrazná. Kniha K moři rozhodně není oddechové čtení na letní dovolenou, ale je to vskutku výjimečná kniha, k níž se ještě nejednou vrátím.
K moři
· Vydavatelství: Host, 2007
Próza začínající autorky Petry Soukupové se značně vymyká kontextu současné české literatury. V centru autorčina vyprávění je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně velmi vzdálených. Jejich příběhy se naplno a autenticky protnou pouze jednou: při víceméně náhodně vzniklé prázdninové cestě k moři. Tvarem i myšlenkou tato próza odkazuje k Virginii Woolfové a její — dnes již klasické — próze K majáku. Nejde ale o napodobivé formální cvičení: z autorčiny výpovědi lze vyčíst (vzhledem k jejímu věku) až překvapivě niterný prožitek rozpadu mezilidských vztahů a nemožnosti plnohodnotné komunikace ani mezi nejbližšími.
