Blízko k sobě, ke světu zády
Seznamte se. Východní Berlín. Komunismus. Socialistická ideologie. Berlínská zeď. Neproniknutelnost. Pochroumané osudy. Natolik, že není možné je zalepit ani přešroubovat. Hlavními hrdiny nového románu Zády k sobě německé autorky Julie Franckové jsou dvě dospívající děti, sourozenci Ella a o rok mladší Thomas. Tito dva vyvrženci žijí v domě se svou matkou, sochařkou Käthe. Žijí? Nebo si hrají na to, že žijí?
Julia Francková (1970) je v Německu známou autorkou. Zády k sobě je její šestý román. Při své práci využívá rodinné biografie, které přetavuje v silné příběhy. Zády k sobě je silný příběh krkavčí matky: Käthe odloží své děti, citově je deprivuje, neposkytne jim ani materiální ani citové zázemí, zajímá se pouze o stranu a budování své kariéry pod křídly socialismu. Možná to má těžké – svobodná matka se čtyřmi děti (další dvě – dvojčata odkládá do dětského domova) toužící se prosadit, stát se národní umělkyní. Osud k ní nebyl laskavý a ona tyto nelaskavosti přenáší i na své potomky.
Scéna: děti (11 a 12) jsou čtrnáct dní samy doma. Střih. Má přijet matka. Děti touží po uznání. Vydrbou i nejzapadlejší kout domu, vyleští nádobí, uvaří polévku. Střih. Matka si ničeho nevšimne. Její vlastní děti se pro ni stávají vzduchem, obtížným hmyzem, který ji omezuje. Omezuje její práci pro socialismus.
Plíživé praktiky ideologického období německé historie jsou jedna věc. Charakter (zlo)matky druhá. Ano, je okouzlená a přesvědčena novým poválečným zřízením, ještě k tomu otec dětí, kterého asi možná milovala, ve válce zemřel. Prohnilý režim si ji podmaňuje a činí z ní stvůru, která ani nehledá své děti, když nejsou tři dny doma a v nula stupních Celsia se plaví po jezeře, jen aby té paní, po níž by tak chtěly, aby je měla aspoň trochu ráda, nahnaly strach.
Dívka je starší a dominantnější, chlapec plašší. Občas se o sebe opírají, nevidí si do tváře a děvče vypráví smyšlené historky o krásném světě. Toto opírání se o sebe bez očního kontaktu (v německém originále název románu Rücken an Rücken) se v pozdějším dospíváním obou sourozenců projeví i v jejich odlišném charakteru. Není možné, aby skončili dobře. Ale i oni už jsou sami. Každý za sebe. Už ne jako v dětství, když ještě byli spojenci, kdy nechtěli být sami a bojovali o lásku. Ta už není ani mezi nimi. Propadli se peklu.
Julia Francková sestavila vynikající psychologickou koláž. Portrét ženy bez citu a jejích dvou k zániku předurčených dětí. Ženy, která s opovržením věnuje dceři k narozeninám kopici cukru. Käthe je patologické zlo, ač by vůbec nemusela být taková.
Při čtení knihy čtenář pocítí bezmoc, zoufalství. Román je německy syrový, přísný. Hlavní hrdinka je tak tvrdá, jakoby z kamene. Z toho také vytváří své skutečné děti.
Jazykově úsporný text (to je podpořeno rovněž českým překladem Lucy Topoľské) nepotřebuje vyslovovat dvakrát, co je jednou řečeno, ve třinácti kapitolách Julia Francková udrží čtenářovo rozhořčení nad smutným příběhem smutné rodiny. Příběh, který představí, je naléhavý, ale není dojemný. Je to další tragický důsledek poválečné komunistické mikrohistorie, který stojí za to číst. Jako memento? Nebo jako kritiku dnešního světa? Či snad jako obavu o osudy dnešních dětí? Společenská tyranie se v románu zhmotní v jedné rodině a čtenář může jen přemýšlet, zda by se totéž mohlo stát i dnes. V době jiné ideologie.
Zády k sobě
Východní Berlín a okolí ve druhé polovině padesátých a v první polovině šedesátých let minulého století. Násilně prosazovaná socialistická ideologie a její praktické důsledky, zejména stavba proslulé berlínské zdi uzavírající cestu na Západ, neblaze ovlivňují osudy dvou dorůstajících dětí a později mladých lidí. Ella a její o rok mladší bratr Thomas žijí s matkou, která má zájem pouze o svou práci – je sochařka – a o ideje socialismu. Děti jsou pro svobodnou matku jen jakási přítěž a zároveň hromosvod.
