blog

Den, kdy jsem zabil svého otce

30.01. 2013

Vražda. Dokonce otcovražda. Něco z čeho vás mrazí. Něco nejen zakázané, něco nepřípustné. Co se asi v člověku musí odehrávat? Jak prudké emoce musíme cítit, abychom provedli něco takového? A co když je to čin naprosto chladný? Co když prostě jen zvednete telefon a klidným hlasem oznámíte “Přijeďte si pro mě. Zabil jsem svého otce.”?

Vražda byla vždy vnímána jako čin pudový, jako výsledek silných a neovladatelných emocí. Projev naprostého, neovladatelného zoufalství. Něco, čeho později hluboce litujeme. Mario Sabino nám ale ve své knize překládá vraždu jinou. Chladnou. Rychlou a rozhodnou. Přesto ne vypočítavou. Bezejmenný hlavní hrdina nevraždí pro zisk nebo pro potěšení. V dlouhých vnitřních monolozích se noří do témat téměř filozofických, přemýšlí o vině a nevině, trestu a jeho vykonavateli.

Přemýšlí o právu na život. O zodpovědnosti. Nabízí nám otázky a sám na ně odpovídá. Zpochybňuje svá rozhodnutí aby je znovu obhájil. Krůček po krůčku nám odhaluje myšlenky, které k vraždě vedly. Pod hlubokými úvahami však začnou prosvítat ty nejniternější emoce. Strach, ponížení, vlastní bezmoc. Neschopnost. Život ve stínu.

V průběhu setkání se dozvídáme také celý příběh hlavního hrdiny. Dětství v přepychu, ztráta matky, nesmiřitelný boj s otcem. Životní úspěchy i neúspěchy. Střípky, které mohou a nemusí do obrazu patřit.  Mohou být pravdou. Mohou být manipulativní lží. Po několika stranách nevěříte už vůbec ničemu. Máte pocit, že vám autor sedí na rameni a pečlivě sleduje vaše myšlenky, úvahy a pocity. Je vždy o krok napřed.

První, čím mě kniha zaujala, je neobvyklá forma, jakou je psaná. Nikdy se nedozvíme jméno hlavního hrdiny. Je hlasem, který odpovídá na otázky své terapeutky v zařízení pro duševně choré. Je ve svých dialozích sám. Při čtení nechává Mario Sabino čtenáře pomalu vplouvat do předsudků. Hlavní hrdina vábí k závěrům, hraje si se svým terapeutem i s námi.

Ve chvíli kdy jsme přesvědčeni, že začínáme chápat směr příběhu začne se nám od srdce smát. Při čtení jsem se cítil dotčený, naštvaný. Autor skvěle zná cesty čtenářovy intuice, hraje si s ní a z vysoka se jí vysmívá.

Dalším zajímavým prvkem procházejícím knihou je rozepsaný román, který si hlavní hrdina nechává předčítat od své terapeutky. Příběh v příběhu je neznámou, která přináší další a další otázky. Je paralelou k vraždě? Obsahuje její vysvětlení? Motivaci? Román oslavující orgie a požitkářství je sám o sobě čtivý a jen dokazuje autorovu schopnost skvělé práce s příběhem. Ještě nikdy jsem nebyl naštvaný na spisovatele, že nenechal svou hlavní postavu dopsat imaginární román.

Čtěte také  Empusion: Přírodně-léčivý horor nebo jen klub kašlajících a filozofujících šovinistů?

Den, kdy jsem zabil svého otce je kniha, která vás pohltí. Skvěle pracuje se všemi svými vrstvami příběhu a celá do sebe zapadá jako ozubená kolečka. Nikdy nevíte, které kam patří a do poslední stránky je vždy o krok před vámi. Necháte se oklamat. Zvraty se neodehrávají v textu, ale ve vaší duši. V příběhu tápete, dokud vás autor nevezme na milost a v několika závěrečných stránkách bez složitého vysvětlování vše spojí do dokonalého příběhu.

Den kdy jsem zabil svého otce není román, který si zahrává s hlavním hrdinou. Je to kniha která si zahrává s vámi, se čtenářem. A je skvělá.

 

Den, kdy jsem zabil svého otce

Mario Sabino  ·  Vydavatelství: Jota, 2012

Den, kdy jsem zabil svého otce patří k nejpřekládanějším románům současné brazilské literatury.
Hrůzostrašný, okouzlující a neuvěřitelně podmanivý bestseler jednoho z nejlepších brazilských autorů současnosti.

Už jste zabili svého otce? Na co čekáte? Úkolem každého z nás je zabít vlastního otce. Udělejte to jako protagonista románu Maria Sabina: zbavte se ho dvěma údery dřevěné hole do hlavy. Pokud možno zezadu.

Je-li zabít otce snadné, rychlé a bezbolestné, mnohem méně snadné, rychlé a bezbolestné je tento čin vysvětlit. Anonymní protagonista Dne, kdy jsem zabil svého otce hledá stopy, které by mu pomohly pochopit zločin, jejž spáchal. Je detektivem shromažďujícím v hlavě důkazy. Uchyluje se k všemožným nástrojům, které jsme dosud vynalezli k analýze našich nejniternějších pohnutek. Všechny se však ukazují jako neúčinné. Spíše matou, než objasňují. Filozofie, náboženství, psychologie: to vše směšně selhává při pokusu vysvětlit lidskou bestialitu. Mario Sabino nepřišel utěšovat. S odvahou, zlomyslností i půvabem raději rozbíjí všechno to, co jsme vybudovali v marné snaze vštípit skutečnosti trochu řádu a smyslu.

Čtěte také  Naše ztracená srdce: Celeste Ng nezklamala ani napotřetí

Zabít je jednoduché. Obtížné je zjistit, proč jsme zabili.

KNIHU MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.