Den, kdy jsem zabil svého otce
Vražda. Dokonce otcovražda. Něco z čeho vás mrazí. Něco nejen zakázané, něco nepřípustné. Co se asi v člověku musí odehrávat? Jak prudké emoce musíme cítit, abychom provedli něco takového? A co když je to čin naprosto chladný? Co když prostě jen zvednete telefon a klidným hlasem oznámíte “Přijeďte si pro mě. Zabil jsem svého otce.”?
Vražda byla vždy vnímána jako čin pudový, jako výsledek silných a neovladatelných emocí. Projev naprostého, neovladatelného zoufalství. Něco, čeho později hluboce litujeme. Mario Sabino nám ale ve své knize překládá vraždu jinou. Chladnou. Rychlou a rozhodnou. Přesto ne vypočítavou. Bezejmenný hlavní hrdina nevraždí pro zisk nebo pro potěšení. V dlouhých vnitřních monolozích se noří do témat téměř filozofických, přemýšlí o vině a nevině, trestu a jeho vykonavateli.
Přemýšlí o právu na život. O zodpovědnosti. Nabízí nám otázky a sám na ně odpovídá. Zpochybňuje svá rozhodnutí aby je znovu obhájil. Krůček po krůčku nám odhaluje myšlenky, které k vraždě vedly. Pod hlubokými úvahami však začnou prosvítat ty nejniternější emoce. Strach, ponížení, vlastní bezmoc. Neschopnost. Život ve stínu.
V průběhu setkání se dozvídáme také celý příběh hlavního hrdiny. Dětství v přepychu, ztráta matky, nesmiřitelný boj s otcem. Životní úspěchy i neúspěchy. Střípky, které mohou a nemusí do obrazu patřit. Mohou být pravdou. Mohou být manipulativní lží. Po několika stranách nevěříte už vůbec ničemu. Máte pocit, že vám autor sedí na rameni a pečlivě sleduje vaše myšlenky, úvahy a pocity. Je vždy o krok napřed.
První, čím mě kniha zaujala, je neobvyklá forma, jakou je psaná. Nikdy se nedozvíme jméno hlavního hrdiny. Je hlasem, který odpovídá na otázky své terapeutky v zařízení pro duševně choré. Je ve svých dialozích sám. Při čtení nechává Mario Sabino čtenáře pomalu vplouvat do předsudků. Hlavní hrdina vábí k závěrům, hraje si se svým terapeutem i s námi.
Ve chvíli kdy jsme přesvědčeni, že začínáme chápat směr příběhu začne se nám od srdce smát. Při čtení jsem se cítil dotčený, naštvaný. Autor skvěle zná cesty čtenářovy intuice, hraje si s ní a z vysoka se jí vysmívá.
Dalším zajímavým prvkem procházejícím knihou je rozepsaný román, který si hlavní hrdina nechává předčítat od své terapeutky. Příběh v příběhu je neznámou, která přináší další a další otázky. Je paralelou k vraždě? Obsahuje její vysvětlení? Motivaci? Román oslavující orgie a požitkářství je sám o sobě čtivý a jen dokazuje autorovu schopnost skvělé práce s příběhem. Ještě nikdy jsem nebyl naštvaný na spisovatele, že nenechal svou hlavní postavu dopsat imaginární román.
Den, kdy jsem zabil svého otce je kniha, která vás pohltí. Skvěle pracuje se všemi svými vrstvami příběhu a celá do sebe zapadá jako ozubená kolečka. Nikdy nevíte, které kam patří a do poslední stránky je vždy o krok před vámi. Necháte se oklamat. Zvraty se neodehrávají v textu, ale ve vaší duši. V příběhu tápete, dokud vás autor nevezme na milost a v několika závěrečných stránkách bez složitého vysvětlování vše spojí do dokonalého příběhu.
Den kdy jsem zabil svého otce není román, který si zahrává s hlavním hrdinou. Je to kniha která si zahrává s vámi, se čtenářem. A je skvělá.
Den, kdy jsem zabil svého otce
Den, kdy jsem zabil svého otce patří k nejpřekládanějším románům současné brazilské literatury.
Hrůzostrašný, okouzlující a neuvěřitelně podmanivý bestseler jednoho z nejlepších brazilských autorů současnosti.
Už jste zabili svého otce? Na co čekáte? Úkolem každého z nás je zabít vlastního otce. Udělejte to jako protagonista románu Maria Sabina: zbavte se ho dvěma údery dřevěné hole do hlavy. Pokud možno zezadu.
Je-li zabít otce snadné, rychlé a bezbolestné, mnohem méně snadné, rychlé a bezbolestné je tento čin vysvětlit. Anonymní protagonista Dne, kdy jsem zabil svého otce hledá stopy, které by mu pomohly pochopit zločin, jejž spáchal. Je detektivem shromažďujícím v hlavě důkazy. Uchyluje se k všemožným nástrojům, které jsme dosud vynalezli k analýze našich nejniternějších pohnutek. Všechny se však ukazují jako neúčinné. Spíše matou, než objasňují. Filozofie, náboženství, psychologie: to vše směšně selhává při pokusu vysvětlit lidskou bestialitu. Mario Sabino nepřišel utěšovat. S odvahou, zlomyslností i půvabem raději rozbíjí všechno to, co jsme vybudovali v marné snaze vštípit skutečnosti trochu řádu a smyslu.
Zabít je jednoduché. Obtížné je zjistit, proč jsme zabili.
