O zelených vdovách a samotě
Tana Frenchová přichází s novou psychologickou detektivkou
Člověk, ač se to nezdá, je tvor společenský. Od narození se socializuje, zvyká si na své okolí a to zas na něj. Nerad se uzavírá do samoty, i když někdy i pro to má důvod. To, když se ozvou běsy duše. Irská spisovatelka Tana Frenchová umí nepatrné odchylky od normálu, stejně tak jako šílenství skvěle vystihnout. Po debutu V lesích a dalších psychologických krimi Podoba a Na Věrnosti předstupuje před čtenáře se čtvrtým románem – Ztracený přístav.
Už v předchozích titulech představila Frenchová prostředí dublinského hradu, kde sídlí policejní sbor. Její hrdinové se prolínají všemi romány, zajímavé je, že příběh vždy v ich formě vypráví jeden z vyšetřovatelů. Ostatní jsou do počtu, nicméně v další knize je věnován prostor právě jim. Koncept je obdobný – žádný z policistů není zcela v pořádku – každý ukrývá nějaké tajemství z minula, z doby dětství či dospívání. Při vyšetřování případu, který začíná shodně jako každý druhý, jsou vždy něčím tyto temné stránky duše aktivovány.
Román pak sice zůstává detektivkou, ale právě psychický stav policisty je to, co je na něm cenné. Frenchová ukazuje detektiva syrového, nahého v jeho pocitech, vidět lze to, co se skrývá pod povrchem, jeho vztahy k rodině, přátelům. Jeho osamělost.
Ztracený přístav není v tomto výjimkou. Hlavním hrdinou je Dělovka Kennedy, policista, jenž se mihl už v předchozí detektivce Na Věrnosti. Tam to byl urputný, nudný policajt. Nyní ho vidíme úplně jinak. Je sám. Kromě své sestry, jež má psychické problémy, se bojí komukoli svěřit. Zakládá si na tom, že je dobrým kriminalistou a že má vysoké procento úspěšně uzavřených případů. K ruce má mladého kolegu Richieho Currana, kterého se snaží vychovávat. Ani v tomhle však není tak úspěšný, jak by chtěl.
A pak přijde zločin v nedostavěném satelitním městečku. Frenchová nabídne jeho brilantní popis. Satelitní městečka jsou nelichotivým fenoménem konce 90. let 20. století, na jednu stranu symbol luxusu (Džejárov), na druhou stranu svět samoty (prázdný domeček pro panenky). Osamělost působí na jejich obyvatele, rozežírá je jako houba zevnitř, označení zelená vdova se stalo obecně známým sociologickým termínem. Frenchová to umocňuje, Brianstown působí na příchozí jako město duchů. Je daleko od Dublinu, před policisty se zjeví malé polorozpadlé ghetto poznamenané finanční krizí. Město osamění a strachu. A není to jen prostředí, co ho vytváří. Podezřelých není mnoho, nicméně jasná vodítka pro rozřešení zápletky Frenchová neposkytne. Servíruje nám pomalu profily zavražděných i jejich příbuzných a přátel. Každý je nějak labilní. Včetně hlavního detektiva. Při vyšetřování ožije i jeho vzpomínka na Ztracený přístav, na stejné místo v době, kdy to ještě bylo výletní letovisko, a asi mnohem příjemnější prostor, než jak působí nyní. Obecně léto a moře spojuje Frenchová v románu s jakýmsi štěstím. Ale i přesto vzpomínka Kennedyho řeže jako dobře skrytá žiletka, do rány se dostává mořská sůl a šíleně to bolí.
Spisovatelka je dobrá vypravěčka, vyniká v popisech prostředí s tíživou atmosférou.
Stejně jako V lesích šlo vidět rodinný život na předměstí, v Podobě podivnou komunitu staré vily a Na Věrnosti domov alkoholika, v nejnovějším textu je to právě prostředí opuštěného satelitu. A všichni přesto vědí o všech, ale nikdo neví nic. Zároveň se Frenchové daří vystihnout podivné lidské typy a zvířata v nich, která vidí možná jen někdo. Je to napínavé a je to funkční, psychologizace detektivce chyběla, zatímco slečna Marplová či Hercule Poirot jsou jasné typy, drsná škola přináší alkoholiky, pod povrch hrdinů se nikdo moc pouštět nechce. Na facebookových stránkách nedávno běžela anketa: Co si vybavíte, když se řekne slečna Marplová? Devadesát procent respondentů odpovědělo, že starou dámu a pletení. Kdyby měl někdo spustit podobnou anketu o hrdinech románů Frenchové, moje odpověď bude samota. Možná i v tom je skryt problém dnešní doby, máme všechno, co chceme, ale jsme sami. Tím si vytváříme prostor pro to, aby běsy mohly vystoupat výše.
Překlad Petra Pálenského je svižný, text se čte rychle na to, že je román poměrně rozsáhlý.
Osud jednoho bývalého přístavu se rozvíjí na pěti stech stránkách, přesto je čtenář bude hltat. U četby Ztraceného přístavu bude totiž hledat. A nejen vraha, ale i sám sebe.
Ztracený přístav
Tana Frenchová · Vydavatelství: Argo, 2013
Další román, ve kterém irská autorka dokládá své mistrovství psychologické detektivky.
V nedostavěném a jen z části obydleném satelitním městečku za Dublinem dojde k vraždě dvou dětí a jejich otce. Matka je převezena na intenzivní péči a bojuje o život. Případu se ujímá Dělovka Kennedy, vyšetřovatelské eso dublinského oddělení vražd. Zprvu se spolu se svým mladším parťákem Richiem domnívají, že případ je jasný: Pat Spain se stal obětí hospodářské krize, takže zabil svoje děti, pokusil se zabít i svou ženu Jenny a nakonec spáchal sebevraždu. Je tu však až příliš mnoho nevysvětlitelných okolností a stopy vedou dvěma směry zároveň. Navíc se ke slovu hlásí i Dělovkův soukromý život. Jeho sestra Dina, která se o případu dozví ze zpráv, začíná mít opět psychické problémy a vzkřísí něco, o čem se Dělovka domníval, že to má pevně pod kontrolou – něco, co se v těch končinách jednoho léta přihodilo jejich rodině, když byli ještě děti…
