blog

Šíleně smutné povídky

5.06. 2013

Terezu Boučkovou známe především pro její nepřehlédnutelné romány a  jiné delší prózy − kniha Rok kohouta byla nejprodávanější českou knihou roku 2008 a dále kupříkladu Indiánský běh získal cenu Jiřího Ortena. Tentokrát ale Tereza Boučková zvolila formu, ve které ji čtenáři ještě neznají − krátké, minimalisticky psané povídky.

 

Knihu Šíleně smutné povídky tvoří třináct krátkých příběhů. Všechny spojuje především jediné − mezilidské vztahy. Komplikované, krásné i zničující, zasazené do skutečných životů skutečných lidí. Název tak vcelku přesně odpovídá vyznění celé sbírky − je v ní smutek, někdy dokonce šílený smutek, ale tak jako šíleně smutná princezna za černým závojem schovávala úsměv, i v Šíleně smutných povídkách nacházíme náznaky veselí, podivných paradoxů i sarkasmu.

Některé povídky z této sbírky jsou velmi dojemné − zvlášť poslední povídka Přes most nebo v pořadí devátá povídka Anna − a ukazují životní tragédie, které se ale bohužel běžně stávají.

U mnohých povídek až zamrazí, protože se čtenáři může dokonce zdát, že nastavují zrcadlo jim samotným a také příběhům, které vídají kolem sebe.

Nevěra, zklamání se v dětech, špatné volby, špatní přátelé, nedorozumění. Témata, se kterými se setkal už každý z nás.

Ve sbírce jsou ale vedle těchto vážnějších kusů i povídky, které jsou spíše jen  povzdechnutím nad frustracemi, které s sebou život nutně přináší, nad tím, jak naprosté maličkosti mohou ve vztazích způsobit obrovské propasti. Za jedny z nejpovedenějších z tohoto soudku považuji povídky Olok Mariáš ve třech, kde jsou v obou případech hlavními postavami muži bojující o svá rozpadající se manželství.

Nejdůležitější je ovšem způsob, jakým jsou povídky napsané. Autorčin styl je minimalistický, nepotrpí si na popisech ani na detailním líčení děje. O to údernější je každé slovo − někdy i jedinou krátkou větou v závěru povídky dokáže změnit celé vyznění příběhu. Zároveň své postavy jako vypravěč nikdy nesoudí a nehodnotí. Díky úspornému psaní mají povídky rychlé tempo a čtou se snadno, za což ale může i dobře zvládnuté vykonstruování příběhů − autorka vás už po několika větách dokáže vtáhnout do děje.

Čtěte také  Dámský klub půlnočního plavání: Nechte všechny své starosti odplout v moři

Obecně v příbězích se „smutnou tematikou“ bývá někdy obtížné vyhnout se přehnaně patetickým scénám, ale musím uznat, že Tereza Boučková na žádném z míst onu tenkou hranici nepřekročila. Naopak v částech, které se tomu začaly byť jen trochu přibližovat, autorka svým hrdinům zasadila další ránu, nebo naopak neočekávaným paradoxem ukázala předcházející problém v úplně novém světle.

Ačkoli obvykle dávám přednost románům a delším novelám, sbírka Šíleně smutných povídek mě nadchla, přečetla jsem ji jedním dechem a vůbec by mi nevadilo, kdyby povídek bylo ve sbírce ještě více.

Tereza Boučková i na malém prostoru a s minimem slov dokázala napsat příběhy, které vás ve své obyčejnosti a všednosti dokážou zasáhnout daleko víc než mnohý rozsáhlejší román.

Silene smutne povidky (Tereza Bouckova)

Šíleně smutné povídky

Tereza Boučková  ·  Vydavatelství: Odeon, 2013

Tereza Boučková vstupuje do cizích životů jednoznačně a nekompromisně. Třináct Šíleně smutných povídek je třináct příběhů, které mají ve svém vyznění smutek, ale mnohé jsou i ironické a plné paradoxů. Všechny povídky jsou napsané více než minimalisticky, a přitom je v nich všechno: touha po lásce, přijetí, přátelství, vnitřním míru anebo alespoň klidu ve zpustošeném nebo vyhaslém manželství, stejně jako odhodlání překonat těžkou, tragickou nepřízeň osudu.

KNIHU MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.