blog

Klasika, kterou budete hltat

Čtvrtek 8. srpna 2013 06:00
Čt 8.08. 2013 06:00

Krátký románek balancuje na hraně mezi pohádkou pro dospělé a existenciálním dramatem. Colin je bohatý a krásný a má perfektního kuchaře Nicolase a báječné přátelé Chicka a Alise. Když potká půvabnou Chloé, získá i lásku, takže se stane pravděpodobně nejšťastnějším mužem na světě.Jenže pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Chick se utápí v dluzích kvůli směšnému zbožňování filozofa Jean-Sol Partra, Alise trpí kvůli němu a co hůř, Chloé je nemocná, Colin utrácí peníze za její léčbu a k tomu všemu se jejich byt začíná zcela nepochopitelně scvrkávat. Kdy už tahle zlá noční můra skončí?

Sen surrealistického malíře

Odpověď? Nikdy. Depresivní konec je přesným opakem laskavého začátku. Je dechberoucí sledovat, jak se něco tak veselého a hravého zvrhne v ponurou skepsi.

Příběh odvíjející se po krátkých kapitolách je stručný, ale za necelých dvě stě stran se v něm odehraje tolik věcí, tak moc dramat, že člověk nestačí hltat řádku za řádkou.

Boris Vian je ovšem nejen vynikající fabulátor. Hodně se inspiroval vlastním životem – pocházel totiž z velmi bohaté rodiny, která ale začátkem 20. století zbankrotovala. Jeho rodiče se však dál snažili žít na vysoké noze, což se promítá v nechuti hlavních hrdinů pracovat; Colin a Chick považují práci za něco odporného, nedůstojného. Vian do knihy také vtiskl svou lásku k hudbě, především k jazzu. Ellingtonova Chloé jako by udávala rytmus celému příběhu.

A to nezmiňuji dokonalý pianoctail, nástroj umožňující vyrábět koktejly podle melodie, kterou na něj zrovna hrajete. V Pěně dní je takových zvláštnůstek spoustu, včetně myšky, která dělá Colinovi a Chloé společnost nebo Chickovy zbraně nazývané srdcerváč. Příběh se odehrává v Paříži v blíže neurčené době a občas se mi zdálo, jako by to celé byl sen nějakého romantického surrealistického malíře.

Pěna pomíjivosti lidského štěstí

Boris Vian svou knihu okořenil nejen absurditou a jistou zvláštní symbolikou. Osudy Colina a Chloé jsou zajímavé především tím, že je na nich krásně vidět, jak může být lidské štěstí pomíjivé. V jednu chvíli máme všeho na rozdávání a všechny své milované kolem sebe – a v další chvíli nemáme nic a nikoho. Autor nenabádá čtenáře, aby si tu šťastnou chvíli jaksepatří užili, spíš se podle mě snaží vystihnout to prázdno, které přijde, když šťastná chvilka odpluje pryč. Podařilo se mu to skvěle.

Když jsem knížku začala číst, každou chvilku mě něco pobavilo nebo mi prostě vykouzlilo úsměv na tváři, zatímco když jsem dočetla, padla na mě tíseň, jako by na mě dolehly všechny ztráty hlavních hrdinů.

Nesmírně mě bavilo hledat v knize nejrůznější odkazy na cokoliv. Tím nejsnadnějším byl samozřejmě filozof Jean-Sol Partre alias Jean-Paul Sartre. Na jeho obdivovateli Chickovi Vian ukázal bezduchost slepého fanouškovského šílenství. Až budete Pěnu dní číst, napovím vám, abyste se soustředili i na názvy Partrových knih, určitě vám také něco připomenou.

Myslím, že byste si tenhle příběh určitě přečíst měli. A to jak kvůli optimistickému začátku, tak i smutnému konci, protože život není plný jen těch dokonalých slunečných dní, ale je v něm také spousta hořkosti a beznaděje – ještě, že nás nad vodou drží vzpomínky na ty hezké chvíle.

I když v otevřeném závěru knihy, domnívám se, nedrželo hlavního hrdinu nad vodou už vůbec nic.

 

Pěna dní

Boris Vian  ·  Vydavatelství: Argo, 2011

Nevšední příběh s řadou vtipných až pitoreskních peripetií, kořeněný oslňující autorovou fantazií a odlehčený od začátku do konce svérázným humorem od lehké ironie po sžíravý sarkasmus, vyniká originalitou jazyka, který nesnáší otřelost, nudu a faleš.

 

KNIHU MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE

Náš Instagram