Válka v rozhovorech: citlivě a autenticky
O hrůzách druhé světové války toho již bylo napsáno mnoho. Většina literární produkce se ale omezuje na komentování válečného dění z vnější perspektivy, vycházejíc z dochované korespondence, pamětních spisů a vojenské dokumentace.
Snadno tak dochází k nezáměrnému zkreslování faktů, jelikož většina těchto materiálů v době svého napsání podléhala (auto)cenzuře. Pisatelé především zatajovali některé informace, které by svým obsahem ohrozily je nebo jejich blízké, dále pak nelichotivé informace osobního a intimního charakteru. Přestože se čtenář může pozastavit nad historickým významem takovýchto informací, je nesporným faktem, že odhalují hluboké psychologické příčiny mnohých událostí a staví tak dějinnou problematiku do zcela nového světla. Sönke Neitzel a Harald Welzer téma války uchopili s citem pro vnímavého čtenáře, jenž staví souvislosti nad pouhý výčet událostí, a učinili tak poutavou a lehce stravitelnou formou narativního výkladu, doprovázejícího autentické rozhovory příslušníků Wehrmachtu.
Kniha vychází v edici Historie nakladatelství Academia, jejímž prostřednictvím byly v minulosti českému čtenáři představeny takové knižní klenoty jako Velký Teror od Roberta Conquesta a Absolutní válka od Chrise Bellamyho.
Jako jiné publikace z této edice je bohatá na doprovodný materiál, jenž v tomto případě z většiny sestává ze studií věnovaných analýze referenčního rámce, tedy okolností, jež přímo či nepřímo působily na psychiku vojáků Wehrmachtu.
Dlouhým a zodpovědným bádáním došli autoři k závěru, že dobová ideologie neměla na vnímání vojáků rozhodující vliv a že se schémata brutálního a nekompromisního vedení války opakují napříč moderními dějinami v závislosti na několika proměnných, jakými jsou materiální a duševní strádání, především pak frustrace příslušníků vojenských jednotek. Pro méně obeznámeného čtenáře je proto připraven rozsáhlý úvod, jenž všechny nově nabyté poznatky shrnuje a vykládá. Obdobně se na konci knihy nachází analytický rozbor jednání amerických vojáků během vietnamské a irácké války s poukazem na shodné podmínky, jež podmiňovaly myšlení Wehrmachtu. Samozřejmě nechybí obsáhlý poznámkový aparát ani místní a věcný rejstřík.
Sönke Neitzel a Harald Welzer společně zkoumali stovky tisíc stran odposlechových protokolů vzatých z archivů ve Washingtonu a Londýně, na nichž byly zaznamenány přepisy rozhovorů zajatých členů německé armády, letectva a námořnictva.
Oba autoři působí při Kulturologickém institutu v Essenu, ale zatímco Neitzel vyučuje moderní dějiny, Welzer se zabývá sociální psychologií. Protokoly tak mohli uchopit ze dvou značně odlišných hledisek, což se promítlo i do výsledného textu, kam se jim podařilo zapracovat několik tematicky protilehlých okruhů, technikou a vojenskou strategií počínaje, emocemi, sexem a zábavou konče.
Přesto ve vzduchu zůstávají viset mnohé nedořečené otázky: Zaznamenávaly se totiž hlavně ty rozhovory, jež mohly Spojencům dopomoci vyhrát válku. Vojáci ale byli zvyklí mezi sebou řešit dennodenní záležitosti, poznámky v protokolech dokonce naznačují, že „plané řeči“ zaujímaly majoritní procento vzájemné komunikace. Neitzel a Welzer se s tímto problémem museli vyrovnat: Autentické, i když z praktických důvodů okleštěné výroky proto opatřili komentářem, jenž zprostředkovává zpětný pohled na již řečené. A přestože jejich výklad mnohdy působí nadbytečně, je až s podivem, kolika výrokům člověk automaticky přikládá mylný význam – tím se víceméně dokládá nutnost referenčního rámce.
O Wehrmachtu panuje všeobecná a neotřesitelná představa, že jeho příslušníci byli masovými vrahy. A nutno podotknout, že ve většině případů oprávněně. Společnost ale nesmí zapomenout, že to byli především lidé, lidé z masa a kostí, které denně potkáváme na ulici, doma, v kanceláři,… lidé se svými triviálními problémy, kteří se najednou střetli s diametrálně jinou realitou a museli se naučit na ni reagovat. Stačí se podívat na jedince stižené davovou psychózou a musí být každému zřejmé, že pro člověka v dezorientující situaci je nejjednodušší a nejbezpečnější napodobovat druhé. Vojáci v druhé světové válce si takto poměrně rychle vytvářeli vlastní kulturní a sociální vzorce, které definovaly rámec jejich vlastního jednání. A nemluvíme jen o Němcích – v knize jsou na vině i Rusové, Litevci, Francouzi a další evropské národy. Snad s výjimkou Československa, jež je v knize zmíněno jen okrajově. Vojáci překonávají otřesné válečné zkušenosti vyostřenou hrou s lidskými životy, které pro ně nemají větší význam než cifry na papíře. Jsou v tom tím vynalézavější a tím brutálnější, čím většího chtějí dosáhnout uznání u svých soukmenovců. Ano, vojáci Wehrmachtu se v rozhovorech chlubí svými činy a nepovažují je za nic nepatřičného, vše se totiž odehrává v přísně daných intencích války s nepřítelem. Není to nacistická ideologie, ale zhoubná profese vojáka, jež zabíjení implikuje už ve svém názvu. Předsudky, ať už věcné, morální nebo ideové, jsou zde odsunuty do pozadí a vojáci hovoří otevřeně, spontánně a nezaujatě. V zajateckých táborech si o sobě vyprávějí legendy a užívají při tom typických vypravěčských postupů, navozujících poetickou atmosféru cestopisu, anekdoty, nebo lidového vyprávění. Rozhovory je tak radost číst, a to i přes jejich zarážející obsah.
MÜLLER: Hodně jsme létali na soutoku Donu a Donce, všude tam jsem byl. Krásná krajina – všechno jsem to projezdil v náklaďáku. Kolem nebylo nic jiného než ženy na nucených pracích.
FAUSST: A sakra!
MÜLLER: Dělaly silnice, nádherné ženské – jeli jsme okolo, vtáhli je prostě do náklaďáku, ošukali a pak zase vyhodili. Člověče, jak ty nadávaly!
Vojáci
Protokoly o boji, zabíjení a umírání
Sönke Nietzel, Harald Werzel · Vydavatelství: Academia, 2014
Jak vnímali průběh druhé světové války samotní vojáci wehrmachtu? To odkrývají autoři na základě několika stovek tisíc stran odposlechových protokolů z archivů v Londýně a Washingtonu.
Po celou válku byli totiž němečtí váleční zajatci tajně odposloucháváni v britských a amerických zajateckých táborech. Na rozdíl od výslechů se jedná o nepřikrášlená sdělení bezprostředních účastníků války. Tvůrci vyhodnotili jednotlivé výpovědi, dali je do souvislosti s referenčními rámci čili s tím, co vnímání vojáků ovlivňovalo, vyjádřili se k jednotlivým tématům, jež se v rozhovorech vyskytují, a navíc se snažili poukázat, jak velkou roli zde hrála nacistická ideologie.
