blog

Džinové: Rodinný román o neschopnosti komunikovat

Fatma Aydemir ve svém románu analyzuje život tureckých emigrantů mířících do Německa za lepším životem, přibližuje nám jednu rodinu neschopnou spolu komunikovat a snažící se žít v přítomnosti, aniž by znali svou minulost.

Německá autorka s kurdsko-tureckými kořeny Fatma Aydemir přijela svůj román Džinové představit na Svět knihy Praha 2024. Mohli jsme ji potkat na dvou besedách. S Radkou Denemarkovou debatovala o podmínkách, ve kterých dnes ženy píší, a na besedě s Patrikem Bangou hovořili o menšinách ve společnosti. Aydemir divákům mimo jiné prozradila, že jen díky tomu, že její prarodiče pochází z Turecka, bývá často oslovována jako odbornice na (nejen) turecké emigranty.

V knize Džinové se Aydemir na turecké emigranty také zaměřuje. Přibližuje osudy statisíců lidí, kteří v šedesátých letech do Německa přišli za lepším životem. Jedním z nich byl i Hüseyin, který celý život snil o tom, že si našetří na prostorný byt v Istanbulu, kudy jako mladý projížděl. Téměř v šedesáti se mu to po desetiletích těžké práce, která mu zničila zdraví, povedlo. V den, kdy byl pečlivě vybraný nábytek nastěhován, poslední drobnosti hotovy a byt byl připraven na nastěhování rodiny, Hüseyin dostal infarkt. Hned v první kapitole tak Hüseyin umírá v předsíni svého splněného snu.

Pohřeb musí proběhnout co nejdříve, zbytek rodiny se tak urychleně přesouvá z Německa do Istanbulu, aby vše stihli provést podle náboženských zvyků. Čtyři sourozenci s matkou, spojení smutkem po zesnulém manželovi a otci, ale přitom tak sami. Právě tuto kapitolu Aydemir četla při představení knihy svou měkkou němčinou a postupující věty v posluchačích vyvolávaly stupňující se naléhavost, aniž by věděli, kam je autorka až zavede.

Román je členěn do šesti kapitol, přičemž každá patří jednomu členu kurdsko-turecké rodiny. První Hüseyinova a poslední matky Emine jsou psány v neobvyklé du formě, ostatní kapitoly pak v er formě. Dostaneme se do hlavy každého z nich, kapitoly jsou provázány všudypřítomným rasismem, ale i sexualitou, násilím, nepochopením, neschopností sdílet s ostatními členy své city, pocity a myšlenky. V rodině se ani nehádají – pokud se chýlí ke konfliktu, nastane prostě dusné ticho, ve kterém se každý uzavře do své ulity.

Čtěte také  Přechodné období: Skvělý debut pro ty, co si užívají atmosféru a emoce víc než děj

Nejmladší Ümit řeší svou sexuální orientaci a s ní spojenou školní šikanu, ale není mu v knize bohužel přiděleno dostatek prostoru, aby se Aydemir dostala do hloubky. Peri, druhá nejmladší dcera, se uzavřela do sebe po ztrátě blízkého. Rodina sice vidí, že se změnila, ale nechávají ji utápět se ve svém smutku a změnu ignorují. Tito dva k sobě mají (nejen věkově) nejblíž, ale i tak je pro ně těžké se svěřovat se svými strachy a touhami. Nejvíce prostoru dostávají nejstarší Sevda, druhý nejstarší Hakan a jejich matka Emine. Díky vyprávění Sevdy a Hakana pochopíte, proč se k matce chovají tak, jak se chovají, jaké měli dětství, jakým násilím si museli projít a jak jim ani tehdy rodina nepodala pomocnou ruku. Poslední kapitola patřící Emine trpící depresemi pak přinese nečekaný závěr.

Všechny spojuje to, že si přijdou v novém bytě sledováni. Sledují je džinové? Neviditelné bytosti, o kterých se mluví jen zřídka a jejichž jména by se neměla raději vyslovovat? Všichni sourozenci prožili dětství ve strachu, že si pro ně v noci džinové přijdou, pokud si budou v noci pískat, zpívat nebo se jen příliš nahlas smát.

„Ale k čemu vlastně ten neustálý strach z džinů je? Proč jsou děti varovány před jakýmisi mytologickými bytostmi, a ne před skutečným nebezpečím? Například před fašisty nebo kapitalismem? (…) Nebo je prostě jednodušší bát se džinů než nácků? Obojí jsou totiž kreatury, které žijí mezi námi a zůstávají bez povšimnutí tak dlouho, dokud nedojde ke katastrofě a jejich existence se už nebude dát popřít.“

V Džinech se přítomnost prolíná s minulostí a vzpomínkami. Jak ale mají jejich děti žít v přítomnosti, když neznají svou minulost? Když o ní rodiče stejně tak jako o mnoha dalších věcech jen mlčí? Na povrch spolu se vzpomínkami vyplouvají nezhojené rány a dlouho utajovaná tajemství. Dokážou probořit hranici mlčení a odpustit si? Stmelit se a být rodinou?

Čtěte také  Eva: Každá žena chce mít děti. Nebo ne?

P.S. Román překládala spisovatelka a překladatelka Viktorie Hanišová, která prohlásila, že jsou Džinové nejlepší knihou, jakou kdy překládala.

Tereza Kreuselová

Tereza přispívá na martinusácký blog, aby své okolí tolik nezahlcovala vyprávěním o knihách, které si zaručeně musí přečíst. Miluje pozdní odpoledne s šálkem kávy a rozečtenou knihou. Nejčastěji má v ruce současnou beletrii, ale nebojí se ani klasiky nebo non-fiction. A jaké jsou její oblíbené? Neopouštěj mě, Svět podle Garpa, Anna Karenina nebo Malý život. A samozřejmě Mumini!

Příspěvky autora