Morální dilema v dechberoucí Vypravěčce
Víte, přečetla jsem toho o 2. světové válce docela dost. A hodně z těch románů se mi vrylo pod kůži a pokládám je za jedny z nejlepších knih, co jsem přečetla. Sophiina volba, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou,Zlodějka knih, Pokání, V šedých tónech… Všechny tyhle knihy mě hodně zasáhly, ale překvapivě jsem si uvědomila, že žádná z nich se mě nedotkla tolik, jako Vypravěčka.
Možná proto, že děj Vypravěčky je posunutý do 21. století a o 2. světové válce se tu pouze vypráví a vzpomíná se na ni. To se sice děje i v Sophiině volbě, ale ve Vypravěčce se mnohem víc prolíná současnost a minulost. A čtenář si tak o to víc uvědomuje, že všechno tohle se skutečně dělo, že to má reálné dopady na dnešní společnost, že nejde o příliš dávnou historii, která už je napůl zapomenutá. Nevím, proč na mě zrovna Vypravěčka zapůsobila nejsilněji. Je to dobrá kniha, ale jako Sophiina volba? To asi ne.
Je to hodně rozsáhlý román, má přes pět set stran a hned několik dějových linií. Ta první se týká pětadvacetileté pekařky Sage, která žije v současnosti a na terapii se seznámí s pětadevadesátiletým Josefem. Spřátelí se a Josef ji požádá, aby mu pomohla spáchat asistovanou sebevraždu. Býval totiž příslušníkem SS a velitelem ženského tábora v Osvětimi. Podílel se na neskutečném množství vražd a dalších hrozných věcí. Je tedy na Sage, aby se rozhodla, zda starému pánovi pomůže zemřít. Druhou linku příběhu sledujeme z pohledu Lea, mladého pracovníka na Ministerstvu spravedlnosti, jehož do Josefova příběhu Sage zasvětí, aby zjistila jeho pravost.
Leo a Sage se vydávají za Sageinou prababičkou Minkou, která může být v případu důležitým svědkem; židovka Minka totiž trávila své mládí v polském ghettu a později právě v Osvětimi. Ve třetí části knihy se tedy vracíme do minulosti a znovu s Minkou prožíváme všechny hrůzy koncentračního tábora.
No a poslední nedílnou součástí knížky je příběh, který si Minka vymyslela už jako malá holka, příběh o upírovi, který je alegorií na strašlivost a nesmyslnost 2. světové války. Ten mi ze začátku nedával moc smysl a nijak zvlášť se mi nelíbil, ale pro příběh je svým způsobem hodně důležitý, což zjistíte až později.
Uf, doufám, že se mi to podařilo nějak stručně a zároveň jasně vysvětlit. Vypravěčka je velmi krásný a velmi smutný příběh, na jehož čtení byste si rozhodně měli udělat čas, protože to za to prostě stojí. A když říkám čas, nemyslím tím pár týdnů. Sama jsem zhltla asi 300 stránek za jedno odpoledne a večer, protože to prostě bylo tak skvělé, že jsem nemohla přestat číst. Mám na mysli tu část, kdy Minka vzpomíná na Osvětim, to je totiž jednoznačně to nejlepší čtení. Jde až na dřeň, je to tvrdě reálné a dechberoucí a nemůžete s tím jen tak přestat. Byla to část, u které mi nejednou vhrkly slzy do očí a ani náhodou jsem u toho nedokázala jíst, protože by mi prostě bylo trapné, že já jíst můžu a postavy v knize ne.
V téhle části Vypravěčky dokázala autorka Jodi Picoultová vytvořit z postav na papíře živé, dýchající lidi, kteří se stali vašimi kamarády. Obdivovali jste je i nenáviděli, drželi jim palce, nebo se modlili za jejich smrt. Už dlouho jsem nečetla knížku, ve které by mě rozplakala smrt jedné vedlejší postavy. A při čtení Vypravěčky se ve vás vystřídá celá škála emocí.
Oproti tomu působí příběhy, které se odehrávají v současnosti, trochu mdle, neb zkrátka nejsou tak napínavé ani drásavé. Minčin příběh je prostě úplně zastíní, ale kdyby ho nebylo, taky bych se se Sage a Leem jistě skamarádila. Přišli mi sympatičtí, ale nic víc. Ale vůbec nejzajímavější postavou knihy je pochopitelně Josef, monstrum převtělené do milého stařečka. Nebo milý stařeček převtělený do monstra? Těžko říct. Ze začátku jsem měla celkem jasno, jak bych s jeho žádostí o asistovanou sebevraždu naložila, ale v průběhu knihy se můj názor na něj tolikrát změnil, až to bylo neuvěřitelné.
A to se mi na Vypravěčce taky hrozně líbilo. Že to není černobílá kniha. Ani trochu. Neexistuje jen dobro a zlo, pravda a lež.
Mezi tím je milion dalších odstínů, které se musí vzít v úvahu. Předpokládám, že i váš názor na Josefa se při čtení několikrát změní. Je zkrátka nesmírně těžké posuzovat něčí vinu a nevinu, když se vezmou v potaz všechny okolnosti. Vypravěčka je díky tomu i nenápadně filozofickým dílem, které klade spoustu podobných otázek, ale dá vám jen málo nápověd a odpovědí. Na ty už musejí čtenáři přijít sami.
Jak jsem už říkala, četlo se mi to skvěle a kdybych nemusela chodit do školy, pravděpodobně bych měla Vypravěčku přečtenou tak za den. Je to čtivé a svižné a skvěle vypracované dialogy převažují nad monologovým vyprávěním. No a jako poslední plus bych ještě zmínila závěr knihy. Vlastně mě to zakončení docela zklamalo, protože bylo naprosto podle mých očekávání. Jako fajn, v pohodě, ale nic extra, čekala jsem to lepší. Ale POTOM… Jodi Picoultová si pro své čtenáře na úplně poslední stránky připravila šokující odhalení. Přiznávám, že mě to taky napadlo z jednoho malého detailu, který jsem během čtení vypozorovala, ale byl to jeden z těch nepravděpodobných možných závěrů.
Díky té dech beroucí třešničce na závěr si mě Vypravěčka naprosto, totálně a absolutně získala. Jsem vážně moc ráda, že jsem měla tu čest si Vypravěčku přečíst a vám doporučuji, ať okamžitě zamíříte do nejbližšího knihkupectví a pořídíte si ji taky.
Vypravěčka
Jodi Picoultová · Vydavatelství: Ikar CZ, 2014
Kontroverzní brilantní román o vině a trestu americké bestselleristky Jodi Picoultové.
Sage pochází z rodiny s židovskými kořeny a její babička přežila holocaust. Ona sama se snaží vyrovnat s jiným traumatem – se smrtí matky. Na skupinové terapii se seznamuje s devadesátníkem Josefem Weberem. Při jednom z jejich rozhovorů ji tento muž, kterého si všichni v jeho okolí váží a mají ho rádi, požádá, aby mu pomohla spáchat sebevraždu. Tíží ho svědomí, přirozenou smrtí se mu však zemřít nedaří. Aby Sage přesvědčil, vzpomíná na své působení v SS i koncentračních táborech. Po dlouhém zvažování Sage kontaktuje úřad pro vyšetřování nacistických zločinů a podaří se jí přesvědčit babičku, aby jí i ona vyprávěla o svém mládí. Zděšeně naslouchá, co všechno zažila v polském ghettu, v Osvětimi i později na útěku. Je možné, že se s Josefem Weberem setkala a může ho usvědčit? A kdyby Sage vyhověla přání starého muže – byla by to vražda, nebo vykonání spravedlnosti na tyranovi?
