Manazuru: Hluboký příběh o ztrátě a paměti

Manazuru je nový román jedné z nejvydávanějších současných japonských spisovatelek Hiromi Kawakami, které u nás již vyšly romány Podivné počasí v Tokiu a Vetešnictví pana Nakana. Stejně jako v jejích předchozích knihách se tu setkáváme s pro nás Evropany nevšedním japonským prožíváním emocí, respektive s jejich absencí.

Příběh vypráví Kei, které před 12 lety zmizel beze stopy manžel Rei. Kei nikdy nezjistila, zda zemřel, nebo je opustil kvůli jiné ženě. S jeho ztrátou se snaží vyrovnat a uzavřít to v sobě, ale stále není schopná o něm mluvit ani se svou dcerou Momo. Ta byla ještě malá, když její otec Rei zmizel a nepamatuje si na něj. Ve společné domácnosti s nimi ještě žije matka Kei.

Při pohledu zvenčí může Kei vypadat vyrovnaně, dokonce si našla i nový vztah s ženatým kolegou, ale manželových věcí se zbavuje postupně v průběhu let a jen nerada. Ráda si prohlíží i jeho diář, ve kterém toho moc není, jen různá hesla a poznámky. Jednoho dne ji však padne zrak na poznámku „Manazuru“. 

Manazuru je malé (v roce 2020 mělo něco přes 6 tisíc obyvatel) přímořské letovisko poblíž Tokia žijící z turistů a promující se jako „japonská riviéra“ po vzoru evropských letovisek. Kei na Manazuru nemůže přestat myslet a vydává se tam hledat stopy či nějaké důkazy manželova zmizení.

Místní nepřívětivé počasí a hluk příboje dodávají chmurnou kulisu jejímu smutku a vzpomínkám, které přichází ve vlnách a nečekaně. Prolíná se tu přítomnost s minulostí a Kei se začínají zřetelněji zjevovat postavy, které ji roky pronásledují. Hranice mezi realitou a fantazií se zde stírají a po návštěvách v Manazuru se v ní cosi uvolňuje, otevírají se stavidla a ona je konečně schopná a cítí potřebu o Reiovi mluvit.

Zatímco v letovisku Manazuru se setkáváme s prvky magického realismu, v Tokiu na nás udeří realita japonské odtažitosti či jisté zdrženlivosti. Autorka nám na jednoduchých denních úkonech přibližuje japonskou mentalitu, pohled na mezilidské vztahy či vnímání světa. Pro někoho to může být nepochopitelné či zvláštní, zejména dialogy v rodině či s partnerem, kdy si nejsou schopni nic bližšího říct, vyjádřit nadšení, vyznat se ze svých citů, protože tak se to prostě nedělá. Důležitou roli v knize také hraje vyznání hlavní hrdinky z toho, jakým způsobem vnímala mateřství po narození Momo a jak se její vztah s dcerou postupně vyvíjel.

Bude Kei schopná uzavřít kapitolu s manželem a posunout se dál? Nebo si ji do spárů vezme Manazuru se svými přízraky? Pomohou jí duchové vyrovnat se se svými pocity a odpustit Keiovi?

Nečekejte od knihy detektivní pátrání, které by vyřešilo záhadu jeho zmizení. Spíše se nechte vtáhnout do magického světa přízraků, do tajemného Manazuru. Do místa, kde mohou zmizet všechny zvuky stejně tak jako se objevit převrácená hořící loď. Do příběhu, který je tajemný, melancholický a psaný poetickým jazykem, který Kawakami perfektně ovládá.