Maturitní recenze: Babička

Chceme vám usnadnit maturitu z českého jazyka a literatury 🙂 I proto přinášíme recenze maturitní četby z pera vás, knihomolů a knihomolek. „Také se rozplýváte nad tím, když vám babička nebo děda vyprávějí o tom, jaké to bylo, když oni byli malí? Tak přesně takovým půvabem překypuje i tato knížka,“ píše Eliška o Babičce Boženy Němcové. Připomeňte si s námi tuhle klasiku!

Na třetí poličce mé knihovny, mezi Erbenovou Kyticí a Nerudovými Povídkami malostranskými hrdě stojí ONA – Babička.

Pokaždé, když v televizi vysílají Babičku od Františka Čápa z roku 1940 nebo verzi Antonína Moskalyka z roku 1971 s Jarmilou Kurandovou a Libuškou Šafránkovou v ústředních rolích, snažím se ji nikdy nezmeškat. Zachumlám se pod deku (i když je léto) a znovu a znovu si vychutnávám ten prostý a přitom krásný příběh moudré a laskavé ženy a života na českém venkově v první polovině 19. století.

Pokud mi to časové možnosti dovolí, snažím se každoročně vytáhnout ze své knihovny tu svoji nejmilejší papírovou Babičku, kterou jsem zdědila po té své babičce a znovu se začíst do jejího příběhu.

Jistě si říkáte, milí čtenáři, že je zbytečné psát recenzi na Babičku (a možná ji i číst). Stačí jednou a dost. Ale já si myslím opak. Nebudu vás zde otravovat nějakým sáhodlouhým autorčiným životopisem, uměleckým směrem, kterým byla autorka ovlivněna či dokonce rozborem tematického nebo kompozičního plánu. Kdepak! Takových „nesmyslů“ jsme si každý užili na základních a středních školách dost a dost. Povinná četba však nemusí být jenom nuda. U mě to bylo velmi podobné. Když jsem před několika lety poprvé četla Babičku, říkala jsem si, že už si ji víckrát asi nepřečtu, no a vidíte, každý rok se k ní ráda vracím. No, je sice pravda, že Babička je jednou z mála těch knížek ze šuplíku klasické literatury, u které to takhle mám, ale to nevadí. Ještě pár by se jich našlo.

Povídku Babička, jejíž hlavní ideou je ukázat harmonický život prostých lidí , napsala Božena Němcová v nejtěžších chvílích svého života – po smrti milovaného syna Hynka. Proto je – i přes realistické prvky – značně zidealizovaná. Autorčina vzpomínka na babičku Magdalenu Novotnou a bezstarostné dětství jí byly útěchou a právě do této knížky vtiskla touhu po troše lepšího života. Epizoda o Viktorčině příběhu patří společně se závěrečnými kapitolami o posledních dnech babiččina života k těm nejdojemnějším a pokaždé se neubráním slzám. Podle mého názoru je tato knížka vhodná nejenom na zápisky do čtenářských deníků, které si vedou děti na základních školách, ale i k povinné četbě při maturitě. I přes to, že autorka užívá lidovou mluvu s prvky nářečí, mu současní čtenáři bez problémů porozumí.

Také se rozplýváte nad tím, když vám babička nebo děda vyprávějí o tom, jaké to bylo, když oni byli malí? Jak se jim žilo na venkově, jak byli šťastní mezi přírodou a domácími zvířaty? Tak přesně takovým půvabem překypuje i tato knížka, ve které se snoubí obraz života ve všech ročních obdobích včetně lidových zvyků a svátků společně s autorčinými vzpomínkami na její babičku.

Autorkou recenze je Eliška Adámková.

O autorce: Se svojí velkou rodinou žije v malebné vesničce na Českomoravské vrchovině. Je knihomolem každým coulem – zbožňuje knihy a psaní. Nejraději má klasická díla anglické detektivní školy, historické romány a už nějaký ten pátek hlavně pohádkové příběhy, které si čte společně se svojí dcerou.