blog

Kde končí představy a začíná realita?

7.07. 2016

Pokud hledáte nějakou letní romantickou oddychovku, s debutovým románem Francescy Zappii nesáhnete vedle. Naláká nejen půvabnou a velmi fotogenickou obálkou, ale zejména působivým životním příběhem schizofreničky Alex.

Alex diagnostikovali schizofrenii a paranoiu už v dětství. Naučila se ji zvládat a pravidelně bere léky, pro své nové spolužáky na střední škole je tedy prostě jen obyčejná holka s neobyčejně červenými vlasy, která se občas chová trochu divně. Aby Alex odlišila své představy od reality, všechno fotografuje; zájem školního sígra o její maličkost se však zdá skutečný. Navíc se zdá, že se s Milesem už jako malé děti zapříčinili o to, aby se humři v nádrži v supermarketu dostali na svobodu, on si to ale zjevně nepamatuje. Co když si ho Alex vymyslela?

Tahle kniha je plná překvapení. Na první pohled člověk čeká tuctový příběh – další z milionu podobných young adult love story, ve kterých se pochopitelně dá holka dohromady s největším drsňákem, ať už je sebevíc obyčejná. Tentokrát ovšem ne. Alex je všechno, jen ne obyčejná. Vlastně je úplně nenormální; bojí se komunistické propagandy, myslí si, že jí máma tráví jídlo a v zahradních keřích vídá rudé fénixy. Miles je drzý, nepochopitelně zvláštní a výjimečně inteligentní. Jejich konverzace jsou vtipné, zábavné a je to tak čtivé, že tu knížku přečtete na jeden zátah. A celou dobu se u toho opravdu hodně bavíte.

Uvnitř mé hlavy je na druhou stranu kniha s neuvěřitelným potenciálem, který zůstal úplně nevyužitý. Jakkoliv se Francesca Zappia vyznamenala s ujetými hlavními hrdiny, zápletka se jí postupně rozsype; připadalo mi, že autorka chtěla ukázat, že úplně každý má v sobě aspoň špetku „nenormálnosti“, že nikdo nejsme úplně stabilní, ale příklady, na kterých se to snažila ukázat, byly naprosto nesmyslné. Snažit se do jednoduchého a líbivého románku napasovat dramatický thriller s psychotickým ředitelem školy je prostě hloupost. Mnohem lepší by bylo svézt se na té laskavé a vtipně ironické vlně laškování mezi Alex a Milesem. Alexinu nemoc Zappia také hodně zjednodušuje – Alex vidí na ulici létat fénixe a hned si řekne: „Hele, fénix! Ale to není skutečné, vždyť já mám přece schizofrenii!“

Čtěte také  Jablka ze stromu nepadají: Záhadné zmizení, rodinná tajemství a (ne)jeden tenisový úder

Tak jsem ten román nebrala vážně, trochu si z něj utahovala, prostě si ho užívala a říkala si, že když by mi bylo tak třináct, připadal by mi geniální.Na druhou stranu – v závěru se objevil jeden „wow moment“, který by nebyl až tak moc wow, kdybych se knížce občas neposmívala a dávala při čtení větší pozor. Takže mě nakonec úplně dostala kniha určená lidem mnohem mladším než já a v závěru jsem musela zamáčknout slzu dojetí. Pokud jste cíťa jako já, už vás nebaví young adultovky s typickým trojúhelníkem nudných hlavních hrdinů a chcete se dobře bavit, Uvnitř mé hlavy vám bude v létě u vody dělat skvělého společníka.