Jaký vlastně je Harry Potter and the Cursed Child?

Když vyšel v češtině Harry Potter a kámen mudrců, byla jsem jen o něco málo starší než Harry. To samozřejmě znamenalo, že jsem světu čar a kouzel okamžitě propadla a pravidelně čekala na překlad dalšího dílu, později na originál – Harryho jsem stihla přerůst a naučit se anglicky, zatímco on vystudoval v Bradavicích a porazil zlo 🙂 Po nové knize Harry Potter and the Cursed Child jsem tedy musela okamžitě sáhnout. Těžko byste hledali lepší obraceč času než právě příběh, který vás přenese do dětství.

Přesto ale nejsem v Martinusu tím největším potterheadem – tím je samozřejmě naše Jana. Zatímco já jsem si „jen“ zamilovala příběhy, které J.K.Rowling psala, Jana má o celém kouzelnickém světě přímo encyklopedické znalosti a neunikne jí žádný detail. Proto předesílám, že tahle recenze není detailním hodnocením toho, jestli v Prokletém dítěti snad něco nesedí, a taky slibuji, že se pokusím neprozradit nic, co by těm z vás, kdo se na knihu teprve chystáte, zkazilo čtení.

Nejdříve je určitě potřeba říci, že nová kniha není klasickým románem, ale pracovním scénářem divadelní hry, která se už od poloviny léta hraje v londýnském Palace Theatre před beznadějně plným hledištěm. Tento formát určitě překvapí – například proto, že na začátku hry čas utíká neskutečně rychle, několik let studia v Bradavicích je smrštěno do několika málo scén, a pak se zase zpomalí, když nás J.K.Rowling spolu s Johnem Tiffanym a Jackem Thornem dostanou tam, kde nás chtějí mít. Kniha se díky tomu čte velice rychle, vyžaduje ovšem velkou spoustu představivosti. Velké množství scénických a režijních poznámek fantazii nicméně skvěle podporují. Pokud jste nikdy žádnou hru nečetli, tak se připravte na to, že nesmíte přeskakovat, i když vás děj zajímá sebevíc – když přehlédnete místo a čas, kde se scéna odehrává, kdo zrovna mluví nebo nějakou scénickou poznámku, budete v tom mít pěkný zmatek 🙂

A teď už k příběhu. Hlavními hrdiny jsou synové Harryho a Draca, Albus Severus Potter a Scorpius Malfoy. Oba dva mají velmi problematické vztahy se svými otci. Albus a Scorpius se jim v mnohém podobají, především v umění dostat se do průšvihu. A taky touží po dobrodružství, stejně jako Harryho parta před lety. Jinak je ale Albus ke svému otci neskutečně kritický a rozhodne se, že napraví alespoň jednu z mnoha chyb, kterých se chlapec, který zůstal naživu, podle něj dopustil. V příběhu hrají velkou roli obraceče času, minulost, která strašně touží dostat se do přítomnosti, rodičovská láska a taky přátelství – jak jinak, jsme přece v potterovském světě 🙂 Zásadní jsou pro příběh samozřejmě také rodiče – Harry a Ginny, Ron a Hermiona a Draco Malfoy. Všichni dospěli, ale zůstala jim taky spousta nešvarů z mladých let. Harry má pořád sklony k sebestřednosti a Draco podezírá celý svět z toho, že ho nenávidí. Hermiona je ministryní kouzel – jak jinak, chtělo by se říct – a Ron dělá hloupé vtipy kudy chodí.

Nejen formát, ale i příběh se od kánonu, jak oddaní fanoušci a fanynky J.K.Rowling nazývají její dílo, poměrně liší. Ostatně, Jo je autorkou námětu, ale scénář samotný je prací Jacka Thorna. Postavy, které tak důvěrně znáte, se ve hře chovají možná trochu jinak, než byste čekali. Divadelní formát jim dodává trochu víc patosu, větší charakterovou jednoznačnost a zrychluje změny v postojích i v chování. Zápletka taky přivádí do extrému některé prvky, které byly v knihách sice možné, ale jen v omezené míře – jako třeba zmíněné obraceče času. V případě některých dějových zvratů vás musí chtě nechtě napadnout, zda by o něčem takovém nebyla v sedmi dílech zmínka, pokud by to bylo možné. Najde se tu i pár scén, které snad až příliš hrají na city a v knihách si je lze jen těžko představit.

Ale v tom je právě ten trik – Prokleté dítě je divadelní hra, jde o příběh z hlavy J.K.Rowling, který na prkna převedl někdo jiný. Do toho, jak Harry, Ron, Hermiona a další dospěli a jak je devatenáct let mimo náš dohled změnilo, byla zkrátka přimíchána představivost dalších lidí. Já si ale nemyslím, že by to bylo na škodu. Přečetla jsem si spoustu recenzí, které zmiňovaly celou řadu negativ (i když, pravda, část kritiky pramenila prostě z nepochopení žánru scénáře divadelní hry 😉 ). I přesto jsem se ale docela rychle nechala přes nástupiště 9 a 3/4 vtáhnout do světa čar a kouzel, a když mě v něm něco, co se od knih příliš lišilo, na chvíli vyrušilo, děj mě velmi rychle vtáhl zpátky a nakonec jsem byla jen a jen zvědavá, jak to celé dopadne.

Zda to je nebo není „osmý Harry Potter“, zda vás odlišný formát a styl psaní potěší nebo vykolejí a zda chcete v příběhu vidět staré známé nebo mezery v zápletce, to všechno nechám na vás. Na jednom se ale určitě shodneme – nová potterovská hra, a kniha zrovna tak, se na svět dívá podobně jako sama J.K.Rowling. S důrazem na přátelství, rodičovskou lásku a napravitelnost chyb. S vědomím, že statečnost nevypadá vždycky tak, jak bychom čekali, s láskou k podivínům a s důrazem na nepolevující boj proti všemu tmářství světa.