Hello, I’m Johnny Cash…
Johnny Cash je naprosto zásadní pojem americké hudby minulého století a Reinhard Kleist se zase stává zásadním pojmem na poli komiksové literatury dneška. Když se tahle jména spojí dohromady, vznikne unikátní grafický román Johnny Cash: I See a Darkness.
S Johnnym Cashem mě pojí nostalgické vzpomínky, protože ho miloval můj děda, který po revoluci skoupil snad všechny jeho desky, které tu byly k mání a donekonečna je svým vnoučatům přehrával. Když mi bylo třináct a mým hudebním idolem byli punkáči z Green Day, lezlo mi už I Walk The Line pěkně na nervy, ale časem jsem si k několika Cashovým písničkám vybudovala silný vztah a spoustu vzpomínek, které se teď díky komiksové knize I See a Darkness ještě zintenzivnily. Německý komiksový autor Kleist je několikanásobným držitelem prestižní komiksové ceny Max a Mořic a čeští čtenáři už ho mohou znát díky knize Boxer, biografickém komiksu o polském židovském boxerovi Hertzku Haftovi.
Komiks je logicky černobílý – je zřejmé, že tady by se použít barevnou verzi příliš neslušelo. Je to sice biografie, ale ne v pravém slova smyslu, protože zachycuje jen určité úseky Cashova života, navíc ji netradičně vypráví Glen Sherley, jeden z vězňů z Folsomu, což je mimochodem naprosto geniální nápad, a kniha částečně mapuje i jeho život a vzpomínky. Navíc tu najdete několik prostřihů, ve kterých jsem si leckdy až zpětně uvědomila, že se netýkají přímo Cashe, ale jsou to části písniček vystupujících v knize jako samostatné příběhy. Okamžitě mě to trklo třeba u A Boy Named Sue, ale u dalších jsem byla spíš zmatená a téhle prapodivné snové realitě jsem nerozuměla. Z toho vyplývá jasné poučení, můj děda by tuhle knihu miloval a vy, co neznáte všechny songy od Cashe zpaměti, poslechněte si před čtením alespoň ty zásadní.
A vůbec, tohle je celkově záležitost spíš pro fajnšmekry, pochybuju, že by jí ocenil někdo, komu Johnny Cash nepřipadá geniálně talentovaný, protože Kleist se nebojí představit ho ve velmi syrovém, reálném světle a žádný Cashův prohřešek nebo nedostatek není zameten pod koberec. Naopak, v románu se hodně rozebírá Cashova závislost na amfetaminech a Kleist si v podstatě pohrává s otázkou, zda drogy nebyly nezbytností pro Johnnyho umění a jestli by byl schopný se i bez nich stát slavným hudebníkem. Samozřejmě se tu seznámíme i s June Carterovou (v Kleistových hrubých tazích štětce byla ošklivější, než jsem čekala, ale možná mám ještě trochu zkreslený dojem kvůli Reese Witherspoon) a pochopitelně i s Vivian, o které se tolik nemluví, minimálně ne tolik o tom, kolik útrap si musela kvůli Johnnyho závislostem prožít.
Objevilo se tu pár momentů, které mi připadaly přitažené za vlasy, kupříkladu ta chvíle prozření v jeskyních Nickajack Cave – jako vážně? Ale kniha poctivě vychází pouze ze skutečných událostí. Ne že by tedy bylo doloženo, že Johnny Cash doopravdy nějaké prozření v jeskyních zažil, rozhodně to ovšem tvrdil. Tohle nicméně ani v nejmenším nenarušuje jeho desperátovskou image bezohledného sobce, který mívá záchvaty empatie v těch nejneočekávanějších chvílích, třeba když koncertuje ve folsomské věznici – tak vznikají ty nesmírně silné, emotivní chvíle, kdy Sherley pronáší: „Cash je náš člověk. Ten ví, co je to projít si peklem.“
V Kleistově podání na mě Johnny Cash ohromně zapůsobil, a to jak díky expresivnímu komiksovému zpracování, tak i kvůli čtivým a nápaditým dialogům a silné atmosféře celého příběhu. S touhle knihou zatoužíte usednout do zakouřeného baru, objednat si whisky a při tom toužebně hledět na pódium – co kdyby se najednou rozsvítila světla, přišel muž celý v černém a pronesl: „Hello, I’m Johnny Cash…“ Je to vskutku výjimečné dílo, které poutavě reflektuje a zachycuje známou osobnost tak, jak to ještě nikdo předtím neudělal. Doufám a těším se, že se u nás brzo objeví i Kleistův grafický román Sen o olympiádě, v němž hlavní roli hraje somálská olympijská sprinterka Samii Yusuf Omar. A já si teď jdu s dovolením postopadesáté pustit God’s Gonna Cut You Down.
