Report: Alena Mornštajnová v Book’s Calling Clubu

Offline knižní klub pod taktovkou Jakuba alias Book’s Calling na čtvrté setkání sezval čtenářky, které si chtěly povídat nad knihou Hana, a její autorku Alenu Mornštajnovou. Jak na nás autorka a její poslední dílo zapůsobily a co o sobě a o knize spisovatelka prozradila?

V sobotu 27. května se opět sešly knihomolky (jediným knihomolem byl sám Jakub), které nalákalo téma Book’s Calling Clubu, aby spolu s autorkou rozebraly nějaké to literární dílo. I v případě autorky je opět ženský rod na místě, pozvání totiž přijala Alena Mornštajnová a tématem setkání byla její kniha s názvem Hana.

Alena Mornštajnová jistě všechny velmi příjemně překvapila tím, že hned v úvodu vyjádřila nadšení pro knižní blogery, blogerky a blogy vůbec. Ocenila, že díky těm, kdo knihy nejen čtou, ale také o nich píšou, si i její Hana našla spoustu čtenářů a čtenářek, kteří by ji jinak v záplavě novinek možná těžko hledali.

Nejen proto, že svoje vyprávění zahájila takovou chválou pro velkou část publika, nám myslím úplně všem učarovala. Její živelné a otevřené vyprávění o tom, jaké je stát se spisovatelkou, když už máte odrostlé děti, o představách debutantky a jejich nárazu do vydavatelské reality i o kruté historii, která inspirovala Hanu, nás jednoduše pohltilo.

Čím to? Jistě ne každý dobrý spisovatel či spisovatelka jsou i dobrými vypravěči, ovšem Alena Mornštajnová k tomu má skvělou průpravu – původním povoláním je učitelka a výuce jazyků se pořád částečně věnuje. Kromě toho také překládá, nejradši jednodušší ženskou literaturu, u které nemusí moc přemýšlet a jde jí pěkně od ruky.

Dále také prozradila, proč začala vlastně psát relativně pozdě. Školy, manželství, děti… Zkrátka nebyl čas, bylo potřeba zaopatřovat rodinu. Na psaní přitom potřebuje čas a klid, a ten našla, až když byly děti velké a ona přestala učit na plný úvazek. Tedy částečně – její prvotina Slepá mapa vznikala osm let. Její dcera tehdy studovala knihovnictví, a když matka přišla s tím, že napsala knihu – čímž celé rodině vyrazila dech, protože to nikdo netušil – doporučila jí poslat rukopis do brněnského Hostu. “Tenkrát jsem pořádně nevěděla, co je to za nakladatelství, a to je dobře – dnes bych si tam asi prvotinu poslat netroufla.” Asi po roce, což se laikovi může zdát jako věčnost, se ozvali z Hostu, že jsou nadšení, Alena Mornštajnová tedy čekala instantní slávu, jak se smíchem vyprávěla, ovšem na výsledek si musela ještě chvíli počkat. A to je dobře – kéž by pečlivá redaktorská, editorská a korektorská práce jako v Hostu byla standardem všude 😉

Hana byla pro autorku ve spoustě ohledů výjimečná. Psala o skutečném místě, kde vyrůstala, ale už tam nežije, a také o skutečných událostech. Epidemie tyfu se dotkla i její vlastní rodiny, a původně chtěla knihu napsat jen o této nemoci. Při pátrání po zdrojích ale narazila na neskutečně krutou historii Židů z Meziříčí, o které ani ona, ani drtivá většina jejího okolí neměla tušení. Bylo tedy jasné, že kniha bude mít závažná a bolestná témata dvě. 

Alena Mornštajnová nám vyprávěla především o rodině, jejíž osud děj knihy inspiroval nejvíce. Dozvěděli nebo připomněli jsme si tak spoustu faktů, dehumanizujících praktik, zla a nelidského zacházení, které se za druhé světové války děly. Dost možná to byla důkladná rešerše a práce s historickými prameny, samozřejmě spolu se spisovatelským uměním, která vedla k obrovské čtivosti, uvěřitelnosti a vcítění se do postav, které nám – podle ohlasů přítomných knihomolek – čtení Hany umožnilo.

Někteří lidé nad knihou prý mávají rukou – “Nojo, zase něco o Židech.” Jenže autorka nechtěla psát ani tak o osudu Židů jako obecně o tom, jak hrozné je, když se někomu nevinnému děje bezpráví na základě určitého etnického, náboženského nebo jiného klíče. “Protože to se děje neustále, nevinní lidé trpí i dnes, stačí se podívat na Sýrii.” I proto je rodina Hany v knize sice židovská, ale nepraktikující. Autorka tím chtěla zdůraznit, že občas ani nemusíte pořádně vědět, proč jste mezi perzekuovanými, tyranům na tom ale nezáleží.

A jak se z psaní o takových tématech nezbláznit? Třeba psaním dětských knih. Jedna Aleně Mornštajnové vyjde už letos. Nejen příslibem dětské knihy, ale také obrovským optimismem, energií, sebevědomím a úsměvem nás i přes závažnost témat Alena Mornštajnová nejen naprosto nadchla, ale také mnohokrát rozesmála. Vzkazuje vám, že po třicítce (ani později) nic nekončí, začít psát můžete vždycky. A my dodáváme, že Aleně Mornštajnové se to moc daří a Hanu vám doporučujeme!