blog

Přečetli jsme Listopád. Jaká je nová kniha Aleny Mornštajnové?

Pondělí 29. března 2021 09:34
Po 29.03. 2021 09:34

Vydání jednoho z nejočekávanějších románů letošního roku se blíží mílovými kroky. O čem je řeč? No jasně, o nové knize Aleny Mornštajnové, která nese název Listopád.

Alena Mornštajnová se zejména díky svým příběhům Hana a Tiché roky stala neodmyslitelnou stálicí moderní české literatury. Spisovatelka a překladatelka z Valašského Meziříčí (které se, mimochodem, často objevuje v jejích příbězích a v Listopádu tomu není jinak) se díky svým příběhům se silnými ženskými hrdinkami stala jednou z nejprodávanějších autorek u nás a jako jedna z mála českých spisovatelů může pochlubit i tím, že její román Hana byl přeložen i do angličtiny, němčiny nebo polštiny a její popularita stoupá i v zahraničí. Není tedy divu, že vyhlídky na rok 2021 byly hned o fous lepší, když jsme se dozvěděli, že se můžeme těšit na zbrusu nový román z pera téhle autorky.

Hned při čtení anotace Listopádu možná čtenář maličko znejistí, u Mornštajnové se totiž už stalo jakýmsi zvykem, že se ve svých knihách vrací do minulosti, respektive zejména ke druhé světové válce a období komunismu v Čechách. Druhé zmíněné téma, nebo spíš období, se objevuje i v její nejnovější knize, ovšem ve zcela novém světle – Mornštajnová se totiž vydala cestou dystopie a pustila se do vyprávění alternativní minulosti, ve které se dějiny listopadu roku 1989 pohnuly úplně jiným směrem; počínající revoluci hned v zárodku udusala tehdejší vláda a na místo liberálnějších vůdců nastoupila armáda, která díky masivnímu zatýkání a dalším nekalým praktikám udržela moc ve svých rukou. Na jednu stranu se čtenáři asi krapet podiví, proč se vydala Mornštajnová zrovna tímhle neprobádaným směrem, když už si ozkoušela, že předchozí zmiňovaná témata jsou čtenářsky oblíbená a vděčná, na druhou stranu – dystopie je podobně čtenářsky vděčné téma, ovšem prozatím spíš v zahraniční (a často young adult) literatuře. Inklinují k němu ale i další spisovatelé (za všechny zmíníme třeba Margaret Atwood nebo Naomi Alderman), takže rozhodně se nedá vztáhnout jen na young adult žánr a zvědavost, jak se Mornštajnová s tímhle žánrem poprala, jak se jí podařilo zvěrohodnit tuhle alternativní část našich dějin a jestli se jí podařilo dostát laťce, kterou si nastavila u svých předchozích románů vysoko, rozhodně přiměje spoustu čtenářů a čtenářek touhle knihou začít listovat.

Margaret Atwood tu nelze nezmínit znovu, neb Listopád je zejména ve svém začátku v podstatě takovou českou verzí Příběhu služebnice. Což není a priori špatně, protože zaprvé je nesmírně zajímavé sledovat podobný příběh v českých (a tedy pro nás známějších) kulisách a za druhé to, jak je potlačení revoluce líčeno, je poměrně realistické – dlouhé tresty ve vězení, po nichž následuje v podstatě samotka v odlehlé vesnici a přidělená práce. Československo funguje dál za železnou oponou, vznikají speciální “internáty”, které vychovávají děti odebrané rodičům-revolucionářům a vychovávají z nich osoby bez duše, jejichž posláním je budovat komunistický stát (= čti občas bonzovat). Postupně se dostáváme až do roku 2019, ve kterém mají mobily jen lidé s tím nejlepším kádrovým posudkem a internet je tu omezený na e-maily a bedlivě sledovaný. O tom, co se děje na západě a jak se vyvíjí zbytek světa doopravdy se nic nedozvíme.

Pokud přistoupíte na autorčinu hru, vlastně to ani nevadí. Tohle není příběh o tom, jak by tahle změna v českých dějinách zapůsobila na celý svět a jaký by to mělo celosvětový dopad, protože ačkoliv si tentokrát vybrala Mornštajnová docela jiný žánr než obvykle, stejně v něm opět útočí na čtenářovy emoce a podsouvá mu silné ženské hrdinky tak, jak jsme už v jejích předchozích příbězích zvyklí. Malé lidské osudy na pozadí velkých dějinných událostí, postavy, které jsou vlečeny dějinami na hrany svých sil a možností, intimní rodinné příběhy, které jsou intenzivnější a zajímavější než ony zmiňované dějiny, ženské hrdinky, které se dokáží prosadit osudu navzdory, nebo alespoň, v tomhle případě, dosáhnou určité vnitřní svobody.

Samozřejmě ve chvíli, kdy čtenář či čtenářka začnou dumat nad tím, nakolik je vlastně možné, že by i v jedenadvacátém století podobné odříznutí od technologicko-onlinového světa mohlo fungovat, stačí připomenout naši první letošní knihu Čtenářského klubu, rozhovory se severokorejskými uprchlíky od Niny Špitálníkové. Možné to určitě je a chybějící reálie, které by doladily tuhletu dystopickou verzi naší reality, autorce klidně odpustíte za to, že vám zároveň servíruje další, nepopiratelně intenzivní příběh politické vězenkyně, která se revolucionářkou stala vlastně jen tak mimochodem a její dcery, vychovávané režimem v dobré víře, že komunistický režim je to nejlepší, co se jí mohlo přihodit. Protože to je to, v čem je Mornštajnová nesporně vynikající. Právě díky talentu vytvořit živoucí postavy a vztahy, které čtenáře zajímají, jí tenhle listopadový experiment vyšel – a my se teď už jen můžeme těšit na to, co budete na knihu říkat vy!

Chci si přečíst Listopád

Jana Benešová

Content creator

Janka v Martinusu píše a fotí na sociální sítě, dává do kupy newslettery a blog. Nejčastěji ji najdete schovanou v nějaké kavárně a všechny kolem sebe v jednom kuse nutí, aby si přečetli Malý život a neapolskou tetralogii.

Příspěvky autora