blog

Klasika pro neklasiky I

Klasická literatura to v dnešní době nemá lehké. Čtenářsky mnohem lákavější konkurence jí vychází každý den (kdo by taky odolal lesku nové obálky?), ve školách z ní již po několik desetiletí strategicky vytvářejí noční můru studentů a místo zařazení do skutečných žánrů se jí dostalo souhrnného označení “povinná četba” - což z ní udělalo literárního veřejného nepřítele číslo jedna. Vždyť kdo by měl rád povinnosti!

Z většiny čtenářů se tak po absolvování školy stávají zarytí neklasici, nečtenáři klasiky. I když jim rukama prochází jedna kniha za druhou, i když nadšeně čtou i letáky, co vytáhnou ze schránky, po klasice ne a ne sáhnout. Poznáváte se v tomhle popisu? Pak je tenhle článek přímo pro vás.

Rozhodli jsme se dokázat, že klasická literatura by obstála i v současném konkurenčním boji, že kdyby vycházela dnes, stála by na piedestalu spolu s bestsellery posledních let a vyhřívala se v záři čtenářské přízně. Jak? – Tak, že ji k těm bestsellerům přirovnáme. Uvařte si kávu, pohodlně se usaďte a nechte se nalákat na knihy, jejichž názvy slýcháte celý život, jen vás pravděpodobně nikdy nenapadlo si je skutečně přečíst.

Austenová jako Bridgertonová

Zamilované slečny, dvorní muži, jiskrné pohledy, žádosti o ruku, vějíře, dýchánky, plesy, honosná sídla a sem tam nějaké to dramatické vzplanutí – to všechno mají společné díla Jane Austen a poslední rok opěvovaná série knih o rodině Bridgertonových. Pokud jste tedy propadli romantickému kouzlu první poloviny 19. století z pera Julie Quinn, vraťte se do něj s autorkou, která o zmíněné době nejen psala, ale dokonce v ní žila. Až se vám potom zklidní srdce rozechvělá odměřeným panem Darcym nebo citlivým Edwardem, zjistíte, že najednou o té okouzlující době víte daleko víc. A že jste tak bohatší.

 

Být rebelem, to není jen tak

Každá dospívající generace objeví něco, na co ta před ní zapomněla, čemu nevěnovala dostatek pozornosti, co by se mohlo vylepšit a za co stojí se postavit. A pak vznikají knihy jako Holky odnikud nebo Ranařky. Slovy bojují za lepší svět, otevírají oči svým vrstevníkům a snaží se přesvědčit starší pokolení o svojí pravdě. V padesátých letech minulého století bylo takovou knihou Kdo chytá v žitě od J. D. Salingera, místo sexuálního násilí a společností přehlíženého sexismu si bralo na paškál obecně lži a přetvářku – a zůstává tak generační výpovědí, se kterou je snadné se sžít i o sedmdesát let později.   

Čtěte také  Kvíz: Poznáš světovou klasiku podle jmen postav?

 

Učinit sociální spravedlnosti zadost

Knihy mají tu kouzelnou schopnost, že nám jsou schopny zprostředkovat pocity, které sami nemůžeme zažít. Ať už kvůli tomu, že nám už (nebo ještě) není šestnáct, nebo protože jsme se narodili s určitou barvou kůže. V naší středoevropské bublině nám tedy mohou pomoci pochopit pro nás na míle vzdálenou problematiku rasismu v Americe. A taky to dělají. Amerikána, Takový prima věk nebo třeba Vypálená nenávist – ty všechny nás učí tomu, že zavírat oči před rasismem není v pořádku a že před sebou pořád máme spoustu práce. Jednou z prvních ale byla kniha Jako zabít ptáčka, která, ač v mnoha ohledech odlišná, hlasitě křičela za sociální spravedlnost a obhajovala mnohé minority už šedesát let nazpět.

Kdo vraždil a kdo ponese vinu?

Dívka ve vlaku, Žena v okně, trest ve zločinu, Hyde v Jekyllovi… Jestli mezi populárními žánry existuje nějaká stálice posledních let, jsou jí rozhodně psychologické thrillery. Knih s tímhle štítkem najdete nepočítaně, přesto se nemusíte omezovat jen na současnou tvorbu. Když pohlédnete do minulosti, naleznete předzvěst popularity tohohle žánru i v klasické literatuře. Dokonalejší psychologickou studii viny než je Zločin a trest totiž jen tak nenajdete, a pokud holdujete vnitřní rozpolcenosti hlavních postav, není pro vás ideálnějšího knižního kandidáta než Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda.

 

Podivný a ještě podivnější

Život je zvláštní. Plný obyčejnosti i nevšednosti, sem tam předvídatelný a sem tam nepochopitelný a absurdní. Ze všech těchto prvků čerpá magický realismus a přidává k nim čarovno. Noční cirkus, Literární spolek Laury Sněžné, Kodaňská Píseň písní, to všechno jsou okouzlující knížky, které vám zamotají hlavu, a kvůli kterým chcete věřit na kouzla a další svět tam někde “za závojem”.

Čtěte také  Kvíz: Poznáš knihy podle prvních vět?

Lidská láska k tajemnu ale není výdobytkem poslední doby, byla  tu od nepaměti, a tak se z ní vyznávali spisovatelé napříč staletími. Oscar Wilde v Obrazu Doriana Graye, Charles Dickens ve Vánoční koledě, nebo třeba Johann Wolfgang Goethe ve Faustovi. A rozhodně nebyli první, ani poslední…

Tak co, po které klasice sáhnete nejdřív?

 

Natálie Chalupníčková

Knihovnice, knihomolka a přispěvatelka do martinusáckého blogu, která se zaměřuje především na klasickou četbu a tipy k maturitě z literatury.

Příspěvky autora