blog

Klasická literatura na červeném koberci a v záři reflektorů

Kdybych byla v dnešním světě režisérem nebo producentem, nehledala bych svoje filmové supernovy jen mezi hvězdokupou současných děl, obracela bych se do minulosti. Hledala bych, co zůstalo. Co prověřil čas (a ve své době pravděpodobně strhala literární kritika). Hledala bych mezi klasickou literaturou. Tam, kde myšlenky jednotlivce vydržely vzdorovat času a přes veškerou naši zapomnětlivost v nás rezonují i staletí po svém prvním vydání. Tam, kde je silný příběh. Kde je naše srdce.

Ne, samozřejmě nejsem žádným geniálním objevitelem nepřeberného zdroje zaručených filmových hitů. Ve svém přístupu k výběru zfilmovatelného díla nejsem ani zdaleka originální. Do děl klasické literatury už desítky let nahlíží spousty tvůrců – a my tak díky nim máme na výběr z originálu a jeho interpretace. Můžeme si přečíst knihu a pak se podívat, jak ji viděl někdo jiný, která místa vyzdvihl a na která zapomněl. Otevírá se nám jedinečná příležitost sledovat, jak stejný příběh četl někdo jiný.

Zfilmovaných děl klasické literatury je hora, kterou rozhodně nelze zdolat za jedno odpoledne. Některá jsou věrná knize do poslední tečky, jiná přemýšlí o předloze spíš jako o doporučení a další jsou ze všeho nejvíc poctou samotnému autorovi. Na následujících řádcích jsem si dovolila předložit svůj osobní výběr mých NEJ.

Už roky si na mém žebříčku nejlepších děl literatury drží první příčku Orwellův román 1984. Asi tedy není úplně překvapením, že i jeho adaptaci řadím mezi NEJdůležitější filmy, co v současnosti můžete zhlédnout. Mrazivá atmosféra totalitní dystopické společnosti na vás dýchne už v prvních minutách a nepříjemný pocit, že vás někdo sleduje, vám vydrží i po závěrečných titulcích. Věrné zpracování knižní předlohy vás bude strašit o to víc, čím méně času uběhlo od poslední přečtené věty z knihy.

Pokud existuje nějaká NEJzásadnější adaptace literárního díla – ta, která uhranula snad každého diváka a propůjčila své předloze mnohem větší slávu, než původně měla, je jí Přelet nad kukaččím hnízdem, v české knižní podobě známý jako Vyhoďme ho z kola ven. Miloš Forman dal ve dvou hodinách ožít literárním postavám svérázně a po svém a dokonce jedné z postav upřel roli vypravěče, přesto mu to jako diváci i čtenáři už téměř polovinu století odpouštíme. Sledování jeho díla totiž bolí, svírá, drancuje a na konci nás nechává zamyšleně koukat do prázdna a přemítat nad významem naší osobní svobody a volností naší mysli.

Čtěte také  5 zajímavostí, které jste o Kafkovi možná nevěděli

Na světě jsou knihy, které jsou pro svou komplexnost a vrstevnatost prakticky nezfilmovatelné. I tak ale existují režiséři, kteří jim chtějí vzdát hold a autorovu opusu vdechnou vizuální život. Je to možná život trochu zhuštěný, poskládaný spíš z fragmentů knihy, než z jejího celku, přesto ale v mnoha ohledech podobně hodnotný jako jeho knižní předloha. Takovou NEJzkratkovitější, přesto ale skvělou, filmovou adaptací nesmírně propracovaného literárního díla je Jméno růže. Z historického románu s vedlejší detektivní zápletkou a obrovským filozoficko-duchovním přesahem si propůjčuje hlavně vyšetřovatelskou linku a v dějinných kulisách staví příběh na napětí a lásce. V porovnání s knihou je možná trpaslíkem, v kinematografickém vesmíru ale mnohé převyšuje.

Když se řekne Jane Austen, mnozí si vybaví naškrobené krinolíny, květované vějíře, rozlehlá panství a ušlechtilé muže v cylindrech. Pana Darcyho, umdlévající slečny, nebo to, že “svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.” Já vidím tohle všechno a nad tím se v záři zapadajícího slunce skví Keira Knightley jako Elizabeth Bennet ve filmu Pýcha a předsudek. Tahle adaptace patří mezi ty NEJromantičtější, které na filmovém plátně můžete vidět a konkurenci jí tvoří snad jen o několik let dříve natočený Rozum a cit. Oba filmy vám dokážou nabídnout všechno to, co vám jméno Jane Austen evokuje – a k tomu spoustu emocí.

NEJzářivější adaptace se v roce 2013 dočkal Velký Gatsby F. Scotta Fitzgeralda. Na filmovém plátně knížka najednou hraje všemi barvami, zrychluje své vyprávěcí tempo a za doprovodu hlasité hudby ukazuje jazzový věk v tom nejnablýskanějším pozlátku. Film je stejně jako kniha milostným příběhem i připomínkou toho, že není všechno zlato, co se třpytí. Není ale klasickou adaptací klasické literatury. Je její okouzlující, hlasitou (a sem tam nějakou dějovou linku přidávající) verzí.

Čtěte také  Kvíz: Poznáš knihy podle prvních vět?

Kdyby se filmové adaptace posuzovaly jen na základě věrnosti předloze, jednu z předních příček by určitě obsadilo filmové zpracování Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Film o pálení knih je jedním z NEJvěrnějších přepisů své předlohy. Tvůrci vzali svět bez psaného slova vážně, a tak se nedočkáte textu ani v úvodních titulcích. Díky tomu dokonale propadnete do knihomolských nočních můr, které na vás v tomhle příběhu čekají, a tíživost zobrazené dystopické společnosti do vás uhodí plnou silou.

Natálie Chalupníčková

Knihovnice, knihomolka a přispěvatelka do martinusáckého blogu, která se zaměřuje především na klasickou četbu a tipy k maturitě z literatury.

Příspěvky autora