blog

Otevřený dopis J.R.R. Tolkienovi

Ku příležitosti nového seriálu Pán prstenů: Prsteny moci jsme se rozhodli, že by bylo na místě vzdát hold stvořiteli celého tohoto báječného a jedinečného světa. Naše dopisovatelka Natálie, jedna z našich skalních tolkienovských fanynek, proto napsala dopis za každého dalšího fanouška a fanynku. Cítíte to stejně? :-)

Milý pane Tolkiene,

děkuju.

Bylo mi jedenáct, seděla jsem na koberci v kamarádčině obýváku a ona mi obřadně předávala knížku, co před chvíli vylovila z knihovny, a které z vínové obálky zářivě svítila velká římská jednička. Lhostejně jsem ji vzala do rukou a strčila ji do školního batohu, co čekal pohozený kousek ode mě. Netušila jsem, že tuhle chvíli budu zpětně považovat za tak důležitou, abych si ji pamatovala i po dvaceti letech.

Bylo to poprvé, co jsem v ruce držela Vaši knížku. Společenstvo prstenu… A já ten slavnostní moment úplně prokaučovala.

Od kamarádky jsem tehdy odcházela s o trochu těžším batohem a hlavou plnou filmového Froda, kvůli kterému jsem se Vaše dílo rozhodla přečíst. Vůbec jsem netušila, že až dojdu domů a otevřu Vaši knihu, poprvé v životě se zamiluju. 

Do čtení, propracovaných světů, map na předsádce, cizích a smyšlených jazyků, do dichotomie dobra a zla, do hrdinů se slabinami, do síly přátelství, touhy po svobodě, neuvěřitelnosti příběhu, silných hrdinek a alegorie. Do kouzla fantasy literatury. 

Děkuju Vám za každou jednu z těch věcí.

Pán prstenů mi ukázal, jak mocná dokáže být literatura. Jak umí člověka přenést z křesla uprostřed obyčejného bytu do rozlehlých krajin neznámých zemí. Zemí, do kterých lze nahlížet jen pomocí fantazie a které každý vidí trochu jinak. A kde se při každém čtení bude něco trochu odlišovat, protože při každém návratu jste trochu jinačí vy sami.

Silmarilion mi odhalil, že historie nejsou jen data a že za každým příběhem odehrávajícím se dnes můžu hledat minulost, která k němu vedla. Díky němu dokážu v pověstech hledat víc než jen příběhy, ve kterých koně skáčou přes hradby a ženy vidí města veliká.

Pán prstenů mi dal pochopit, jak bohaté a tvárné jsou jazyky. Jak se s nimi dá hýbat a hrát a přitom neporušovat jejich pravidla. Že v dobře napsané větě se může skrývat malý poklad, který pohladí po duši. A že se vždycky dá vytvořit spojení, které tu ještě nebylo. A pokud bylo, dá se přepsat do fiktivní smyšlené řeči… Klidně i do více řečí, když je to třeba.

Hobit mi odkryl kouzlo, jaké v sobě nese spontánní dobrodružství. Pochopila jsem, že ať se vydám kamkoliv, nikdy to nebude takové, jaké si to představuju, protože moje fantazie nikdy neobsáhne všechny překážky nebo radosti, které se mi mohou postavit do cesty.

Pán prstenů mě naučil vnímat dobro a zlo. Díky němu vím, že v každém z nás se ukrývá trochu temnoty a někdy stačí málo, aby se dostala na povrch. Zároveň mi ale vštípil jistotu v klidné a tiché vítězství dobra. Jeho chvíle totiž vždycky přijde. A vykvete tam, kde to zlo bude nejmíň čekat. I když to třeba zabere tři díly a někdo kvůli tomu absolvuje pěší výlet přes kontinent. (I když by třeba mohl letět, žejo…)

Vaše knihy mi daly víru, že i malí lidé dokážou velké věci, pokud v sobě nesou dostatek odhodlání – a za zády mají blízké, kteří je ani v těch nejhorších chvílích nenechají padnout. Že nemusím být hrdina, abych byla hrdinkou.

Takže pane Tolkiene, děkuju.
Děkuju za Vaši každou napsanou větu.

Čtěte také  Je libo ochlazení? Pusťte se do téhle klasiky

Natálie Chalupníčková

Knihovnice, knihomolka a přispěvatelka do martinusáckého blogu, která se zaměřuje především na klasickou četbu a tipy k maturitě z literatury.

Příspěvky autora