Moje dítě nechce číst. Víme, co s tím

Některé děti prostě potřebují víc času, aby si čtení knih oblíbily. Nerady čtou, nerady píší, protože je zkrátka víc baví a zajímá třeba matematika nebo fotbal. Takže sezení nad knihou je otravuje – a fakt, že o přečtené knize je posléze potřeba ještě něco napsat, ten vzbuzuje už vysloveně zoufalství, vrhání propiskami po pokoji a hlavu v dlaních. Není důvod je kvůli tomu plísnit, stát nad nimi a knihou jako dráb, případně jim vyhrožovat zarachem. Tudy ne. Zkuste místo toho spíš hledat cesty, kudy ano. Kudy by to mohlo jít. Možná to vypadá, že bezdůvodně machruju… No, možná machruju, ale mám to vyzkoušené.

Hledejte kudy

Onehdy si mi jeden tatínek stěžoval, že jeho třeťák nechce číst. I ptám se: „A co četl naposledy?“ Odpověď: „Četl O letadélku Káněti.“ Aha. No, zkouším nedělat rychlé soudy: „No hele, a on si to vybral a baví ho letadla?“ „Ne, nebavilo ho to vůbec.“ Hmpf. Přátelé, tak tudy cesta nepovede nikdy. Je s podivem, jak často se setkávám s rodiči, kteří dětem s obdivuhodnou urputností předkládají ke čtení knihy, jež si sami pamatují z dětství. Honzíkovu cestu, Broučky,… Od chvíle, kdy jste to četli vy, nám kolem hlav proletělo čtvrt století. Možná i víc. Vůbec nepochybuji o tom, že rozeného knihomola taková knížka zaujme a zhltne ji jako malinu. S nečtenářem ale provede bohužel pravý opak. On k té „vaší“ knížce žádný vztah nemá, necítí tu nostalgii, kterou vyzařuje pro vás. Takže ho to může snadno uvést v omyl, že všechny knihy jsou nudné, nezajímavé až otravné.

Nová doba, nové knihy

Naštěstí ale žijeme v době v níž si tu „svou“ knihu může najít opravdu každý. A když říkám každý, myslím každý. Výše zmíněnému tatínkovi jsem pro třeťáčka poradila Zlouny. Komiksovou knížku, podle níž v Americe nedávno natočili i prima animák. Je tam poměrně málo textu, ale zato na těch 144 stranách potkáte hromadu vtipných situací, jedna z hlavních postav občas tak trochu prdí a navíc v češtině vyšly ještě další dva díly, což vám dost usnadní následné hledání „něčeho přesně jako bylo tohle, tati“.

Ona nechce číst…

Loni před Vánoci se na mě zase obrátila maminka holčičky, která čtení také moc nedala. Ale maminka jí chtěla pod stromeček koupit nějakou knížku stejně jako zbylým dvěma sourozencům. Jenže jakou, když malá nečte? To je jednoduché: „A co ji tedy baví?“ – „Baví ji draci. Třeba pohádku Jak vycvičit draka viděla asi stokrát.“ „Aha. A ten komiks, co na její motivy vyšel, ten jste zkoušeli?“ „Nezkoušeli, ten neznám!“ A jsme doma. Long story short – holčička pod stromečkem rozbalila Jezdce z Blpu: Dračí výheň, šla s nimi spát, na Boží hod měla přečteno a nadšeně se dožadovala pokračování. V tuhle chvíli je už k mání šest dílů a věřím, že malá čtenářka má v knihovničce všecky.

A co řekne paní učitelka?

Tady možná někdo namítne, že „komiks není kniha“. A možná si něco takového myslí i paní učitelka vašeho dítěte. („Naše paní učitelka komiksy ve čtenářském deníku neuznává. Samík dostal za tlustý komiks jen jeden bod!“) Jenže to, co je a není kniha, naštěstí není určeno tím, kolik je na stránkách písmen, slov nebo vět. Čtenářský zážitek z dobrého komiksu nebo působivé obrázkové knihy může být mnohem intenzivnější než z dvousetstránkové beletrie. Nikdo vaší paní učitelce nebere právo myslet si opak, ale zároveň tu v takovém případě vidím skvělý prostor pro diskuzi, postavení se za dítě a jistě i za několik jeho kamarádů ze třídy. Nejsme na univerzitě, nejde o to, kolik slov dítě přečte. Jde o to, aby vůbec něco četlo. Aby si postupně vybudovalo k literatuře pozitivní vztah. Když ho dnes necháte přelouskat Detektiva Prdelku a tajemný vzkaz madam Brambůrkové, za dvacet let bude mít přečteného kompletního Irvinga, Murakamiho i McEwana.

Takže abychom si to shrnuli:

• Vybírejte s dítětem knížky podle jeho zájmů. Vy si taky nečtete o druhé světové, když vás zajímá viktoriánská Anglie. A nabídka knížek je dnes už tak široká, netřeba číst O letadélku Káněti, pokud vás baví Minecraft nebo Ledové království.
• Nezakazujte komiksy. Naopak. Začněte jednoduchými a když se setkají s úspěchem, dodejte dítěti další díly. A postupně přidávejte – třeba Obrázky z českých dějin a pověstí mají kromě komiksových bublin i krátké textíky. Doporučuji pak i Obrázky z dějin zeměpisných objevů. Tyhle dvě knihy jsou evergreeny, dám za ně ruku do ohně.
• A už vůbec nezakazujte gamebooky či únikovky. I ony jsou plnohodnotná literatura. Nedávno vyšel třeba gamebook inspirovaný oblíbenou hrou Fortnite – Bitva o Dark Dagalur. Jestli máte nečtenáře kolem deseti jedenácti let, rozhodně zkuste.
• Nezakazujte ani knihy, kde se prdí, krká nebo trochu nadává. Účel světí prostředky. Když Prcek loni četl Nejhorší děti na světě od Davida Walliamse, jeho tatínek rozčileně komentoval, že tam jedna z postav posílá jinou „do prdele“. No a co, on taky neřekne „jejdanánku“, když šlápne na lego… (A to jedním dechem dodávám, že tady jdu proti proudu a knihy Davida Walliamse úplně nevyhledávám, protože mám pocit, že se v tomto směru čtenářům až příliš podbízí. Stejně jako bestsellerový Deník malého Poseroutky, kde mi zas vadí pro děti obtížně čitelné písmo.)
• Nepřepalte start. Není nejlepší nápad vrazit nečtenáři dvěstěpadesátistránkového (!) Robinsona Crusoe (!!), na jehož stránkách je ilustrací jako šafránu (!!!), protože vám se kdysi docela líbil. Volte zpočátku tenčí knížky. Bohatě proilustrované. S hodně členitým textem. A témata, která jsou pro dítě atraktivní. Nosí rovnátka? Sáhněte po Úsměvu od Rainy Telgemeierové. Honí se za míčem? Pak zkuste Fotbaláky: Záhadu usínajících rozhodčí. Má bláznivé nápady? Doporučuji Ztřeštěný dům na stromě – 13 pater…

Přejeme vám, aby se z vašich nečtenářů do konce tohoto školního roku stali zapálení čtenáři. Nebo do konce prvního stupně. Nebo do nástupu na střední. Nespěchejte na ně a nebojte se o ně – když je správně podpoříte, oni to dřív nebo později zvládnou. Až vás za dvacet let pozvou na nedělní oběd, možná budete sedět pod obří knihovnou. Jejich knihovnou.