Autofikce. O co jde a proč nás tolik přitahuje?

Co je autofikce

Jako autofikční můžeme označit ta díla, v nichž autor kombinuje autobiografické prvky s těmi smyšlenými. Hranice mezi realitou a fikcí se tak v knize rozmazávají a čtenáři sledují příběh, u něhož vědí, že vychází z něčích skutečných zážitků, nedokážou však s jistotou říct, které konkrétní pasáže knihy se skutečných zážitků týkají.

Mezi autofikční díla můžeme zařadit například díla Édouarda Louise, Rachel Cusk nebo Annie Ernaux, která v roce 2022 vyhrála Nobelovu cenu za literaturu. Výčet autofikčních děl je ale mnohem širší – do češtiny byly také přeloženy romány jako Topecká škola od Bena Lernera, Na Zemi jsme na okamžik nádherní od Oceana Vuonga nebo například šestidílná série Karla Ove Knausgårda zvaná Můj boj, které se v Norsku, odkud autor pochází, prodalo zhruba 450 000 kusů.

Proč nás autofikce přitahuje?

Snad každý*á spisovatel*ka se s tou otázkou dřív nebo později setká. „Kolik z toho, o čem píšete, vychází z vašich osobních zkušeností?“ A svým způsobem to dává smysl.

Čtení je intimní záležitostí pro obě strany. Stejně jako autor zprostředkovává čtenářům své myšlenky, pocity a hodnoty, i my čtenáři autorovi něco dáváme – svou pozornost a svůj čas. Logicky proto chceme vědět, nakolik je to, co nám druhá strana předává, autentické a nakolik si to zaslouží naše emoce.

Autofikce je ale specifická tím, že nás jako čtenáře dráždí. Hned ze začátku nám totiž naznačí, že budeme svědky něčeho osobního, krátce poté se však stane záhadnou. Přestože nám slíbí upřímnost, o chvíli později cíleně a velmi rafinovaně mlží. A tím vším v nás patrně probouzí jen další zvědavost.

Česká autofikce

Jedním z nejvýraznějších českých autofikčních titulů jsou bezesporu Možnosti milostného románu Jana Němce. K autofikčnímu označení svádí taky novela Amáliina nehybnost Kateřiny Rudčenkové, která byla v roce 2022 nominována na Magnesii Literu. Před nedávnem navíc vyšel román Marka Torčíka Rozložíš paměť.

A je to právě tento román, který by mohl oblibu autofikce v Česku ještě zvýšit. Torčíkovu debutu se totiž daří jedna zásadní věc – rozvířit stojaté vody české literatury aktuálními a u nás ne tolik prozkoumanými tématy.

Když se z okna stane zrcadlo

Román Rozložíš paměť se, jak už sám název vypovídá, zabývá především pamětí a jejími možnostmi. Autor ji rozkládá a znovu sestavuje, pohybuje se v ní tam a zpět, jako by šlo o jakýsi samostatný prostor, jako bychom se teprve rozkladem sebe sama mohli začít zaobírat světem kolem nás.

Kromě nenápadné, ale důkladně promyšlené poetiky je Torčíkův román taky zajímavý hlavně tím, jak naléhavě působí. Autor v knize pojednává o rasismu, homofobii, nesnášenlivosti vůči ženám, ale taky o třídních rozdílech. Nic z toho ale nepůsobí samoúčelně. V příběhu, který Marek Torčík předkládá, má každé téma své místo. Tak moc jsou všechny zmíněné podoby útlaku protkány českou společností.

Na rozdíl od děl Louise či Vuonga, kteří se u čtenářstva těší oblibě a ke kterým anotace Torčíka trochu zbytečně připodobňuje, je však román českého spisovatele mnohem odvážnější.

Protagonista v něm není kritický jen ke svému okolí, ale i sám k sobě. Nesnaží se o lítost, naopak nekompromisně odhaluje další a další vrstvy sebe sama, dokud není úplně zřetelné vše, co nám chce říct. Jenže to, co nám nakonec řekne, nás překvapivě vrátí k sobě samým. A z pomyslného autofikčního okna, kterým celou dobu nahlížíme do cizího života, se nakonec stane zrcadlo nás všech.