blog

3 dystopie, které předpověděly budoucnost

Rozhodli jsme se vzít tři z nejznámějších dystopických budoucností a vystavit je zkoušce časem. Kdo to viděl moc černě a kdo byl prakticky Nostradamem své doby? Dozvíte se v nejnovějším článku, kde jsme pro vás dopodrobna rozebrali vynikající dystopické příběhy. Pusťte se do čtení!

Výsadou lidstva byla už od počátku věků fantazie. Schopnost přetvářet jednoduché ve složité. Nadání v jiskře vidět oheň, v pazourku nástroj a v hlíně tvárnou hmotu. Talent vnímat příběhy, vyprávět je… A taky jim naslouchat. Příběhy se staly součástí naší identity, našeho kolektivního vědomí. Předaly nám vědomosti, naučily nás nezapomínat, vzaly nás na oběžnou dráhu i do světa kouzel a mnohokrát nás varovaly před sebou samými.

Lidská fantazie došla častokrát tam, kam lidstvo samotné ještě ani nedohlédlo. Vykreslila pro nás fascinující světy, představila nám zářné budoucnosti a pak je před našima vyděšenýma očima proměnila v prach.
Z její bezedné studnice čerpali spisovatelé napříč staletími a občas to až působí, že u toho sem tam odběhli nahlédnout do temné křišťálové koule. Rozhodli jsme se vzít tři z nejznámějších dystopických budoucností a vystavit je zkoušce časem. Kdo to viděl moc černě a kdo byl prakticky Nostradamem své doby?

Vedle jak ta jedle?

Abychom byli fér, Karel Čapek při psaní Války s mloky pravděpodobně vůbec neaspiroval na proroka dob budoucích. Svým antiutopickým dílem ve skutečnosti reagoval na rostoucí hrozbu rozpínavého nacistického smýšlení tehdejšího Německa a mločí pluky postupně ukusující z lidstvem obývané pevniny byly jasnou alegorií na Třetí říši. Stejně si ale neodpustíme malé rýpnutí. Ozbrojení mloci, pane Čapku?

Zvolit jednoho konkrétního obojživelníka jako pravděpodobného strůjce zániku lidstva bylo z futurologického hlediska poněkud nešťastné. Taková předpověď spoléhá na tolik proměnných (třeba vůbec na to, že někdo bude považovat za dobrý nápad dát mlokovi do ruky nejdřív nůž a později granát), že se jedná o téměř statistickou jistotu znemožnění v jasnovidných kruzích. Zkrátka bereme-li Válku s mloky doslova, vychází nám jednoduchý závěr. Karel Čapek byl (alespoň do roku 2022) vedle. Ale opravdu?

Čtěte také  Více stran = více knihomolské radosti! 6 tipů na bichle jako stvořené pro podzimní čtení

Vydáme-li se trochu hlouběji, než jen za prvotní významy slov a vět, vykoukne na nás zpoza stránek křiklavé varování. Pokud si člověk bude zahrávat s přírodou, ohýbat ji a tvarovat podle své vůle, pokud se ji pokusí zotročit, bude nakonec muset čelit síle, se kterou si nebude umět poradit.
A to už nezní ani jako vedle a ani jako jedle.

 

Podloženo fakty

Musí být zvláštní, když si jako spisovatel vytvoříte v mysli budoucnost, ze které vám naskakuje husí kůže, vtisknete jí tvar, vložíte ji na papír… A za pár desítek let sledujete, jak se vám její seškrtaná verze odehrává před očima ve skutečném životě.

Margaret Atwood napsala Příběh služebnice tak, aby odrážel všechno, co už jsme jako lidsvo někdy někde nějak udělali, zkusili, pomysleli si, nebo tomu přihlíželi. Inspirovala se totalitními společnostmi minulosti i přítomnosti 80. let, kdy svou nejznámější dystopii psala, a prohloubila jejich přístup k ženství do obludných rozměrů. Její Gileád, rozpínající se na území Spojených států amerických, místě, na kterém by tehdy nikdo nesvobodu nehledal, dovedl patriarchát tam, kam čtenáře bolí nahlížet.

Možná právě protože čerpala z opravdových lidských pohnutek a podložených motivů, byla Margaret Atwood skutečnosti blíž, než by si asi přála. A tak jsme spolu s ní téměř po čtyřiceti letech od vzestupu knižního Gileadu svědky vzniku jeho sourozence, který polehoučku ukrajuje z ženských práv tam, kde to nikdo nečekal.

Nostradamův dědic

Když psal George Orwell v roce 1948 jeden ze svých dystopických majstrštyků, přehodil v jeho názvu jen poslední dvě číslice aktuálního ročníku. Vydával se tedy do jeho době blízké budoucnosti a reflektoval probíhající události v Evropě tak, že by mu záviděl i největší z pesimistů. Strašidelné na tom je, že se vlastně trefil.

Čtěte také  V zrcadlové síni: Co má Kim Kardashian společného s Marilyn Monroe?

Mezi Orwellovým dílem a skutečným rokem 1984 totiž najdeme tolik paralel, že by se za přesnost předpovědi nemusela stydět ani Sibyla. Můžeme začít třeba rozdělením světa na několik ideologických celků, pokračovat neustávající, mozek zatěžující propagandou, a končit všudypřítomným dohledem konstantně zapnutých obrazovek. A to jsme stále v roce 1984. Když potom vezmeme tři základní hesla Orwellovy literární ideologie – Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla. – a dosadíme je do současného dění ve světě, možná nás z nich zamrazí víc, než bychom si přáli.

Natálie Chalupníčková

Knihovnice, knihomolka a přispěvatelka do martinusáckého blogu, která se zaměřuje především na klasickou četbu a tipy k maturitě z literatury.

Příspěvky autora