Posttraumatická stresová porucha i kolonialismus. Série Hunger Games má mnohem větší hloubku, než si pamatujeme

Ještě toho roku vyšel v českém překladu druhý díl Vražedná pomsta. Vzpomínám si, že když jsem někomu řekl, co čtu, následovala rozpačitá pauza. Děti, které se navzájem zabíjejí v aréně? Ano, přesně tak, přikývl jsem a listoval dál, s pocitem studu. Pojmenovat, co přesně mě na trilogii Suzanne Collins tolik zaujalo, pro mě tenkrát bylo nemožné.

Moc nad ostatními

I když se mi už v pubertě zdál fiktivní svět trilogie nespravedlivý, naplno pochopit ho dokážu až teď, v dospělosti. Došlo mi to před pěti lety, když jsem se začetl do Balady o ptácích a hadech. Mocnost, která z přilehlých krajů čerpá suroviny a pracovní sílu. Lidé, kteří se téhle umělé autoritě musejí podvolit. Nebylo tu obojí už dřív?

Bylo, a dokonce po staletí. Hunger Games totiž výstižně zobrazuje mechaniky kolonialismu, o nichž se v českém školství učíme zatím pouze okrajově, pokud vůbec.V tvorbě Suzanne Collins najdeme utlačovaná území, jejichž obyvatele vládnoucí velmoc zbavuje důstojnosti, a dokonce taky takzvaný koncept „othering“ využívaný v postkoloniální teorii.

„Othering“ znamená, že jedna skupina označí jinou skupinu za odlišnou, méně hodnotnou, případně necivilizovanou, divokou. Je tak mnohem jednodušší ji odlidštit a její vykořisťování si morálně obhájit. A to taky Kapitol činí. Lidé z Krajů jsou pro něj primitivní a zaostalí, tak jako dříve byly pro impéria národy africké a mnohé další.

Hlad jako zboží

Pod povrchem příběhu se ale neskrývá jen to. Kapitol, hlavní město obydlené samozvanou elitou, slouží v ději taky jako prostředek ke kritice kapitalismu.

Zatímco si obyvatelé hypermoderního města užívají luxusu, lidé mimo něj žijí v chudobě a hladu. Obyvatelé Krajů mají sotva na chleba, natož na televizi a své místo ve světě si musejí vybojovat – v některých případech doslova.

Pro vyšší sociální vrstvy není jejich hlad pouze neznámý, ale dokonce fascinující. Ve městě, kde je jídla nadbytek, se totiž jediným myslitelným problémem stává přejedení. Vzpomínáte si na scénu, kdy si na slavnostním rautu jeden z bohatých povzdychne, že už nic sníst nedokáže, a druhý mu nabídne pilulku, po níž se může vyzvracet a pokračovat v hodování?

Doživotní následky násilí

Že v celé trilogii nakonec o milostný příběh ani tak docela nejde, potvrzuje především vyznění posledního dílu Síla vzdoru. Hlavní hrdinka Katniss během trilogie prochází extrémními situacemi – vidí smrt blízkých a stává se symbolem revoluce, aniž by o to sama stála. To vše na ni zanechává hluboké jizvy a vede k jejímu postupnému psychickému vyčerpání.

Po druhém vítězství ve hrách a konci války nenachází Katniss bezpečí ani vnitřní klid, nakonec není schopna plnohodnotného návratu k normálnímu životu. Stejně jako Peeta a další vítězové her zřejmě zažívá posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD), která se projevuje záchvaty paniky, nočními můrami a citovou otupělostí a která se u lidí vracejících se z válečných front objevuje běžně.

Svět Hunger Games totiž nepoužívá romantizující zkratky, jako by se to u žánru young adult mohlo nabízet. Násilí zde není pouhou atraktivní kulisou, ale skutečným antagonistou, který zůstává i po smrti diktátorů. Je součástí každé z postav a předurčuje životy nejen dosavadních, ale i nastupujících generací.

Důkazem může být třeba Haymitch, který hry vyhrál desítky let přes Katniss, a podobně jako ona si svou bolest nese dál, jen v podobě alkoholismu. Proč a jak přesně k tomu došlo, se zjevně dozvíme v právě vydaném pokračování Úsvit sklizně, jehož hlavním hrdinou se má Haymitch stát.

Bude i tentokrát svět Hunger Games krutý? Pravděpodobně ano. A pravděpodobně bude i tentokrát mezi svými řádky skrývat poselství o světě, který není zase tak daleko od toho našeho. Hunger Games totiž nikdy nebyly jen prázdnou sérií, která by zobrazovala hrůzu bez hlubšího významu. A právě proto je dnes každý další díl nepříjemně relevantní.