Zahrada Petry Dvořákové: Rodinná idylka se nekoná

Spisovatelka Petra Dvořáková se mezi čtenáře dostala do povědomí díky několika svým knihám, jejichž témata pak dlouho rezonují. Ať už se jedná o autobiografickou knihu Já jsem hlad, příběh ze zdravotnického prostředí Chirurg nebo tenký román Vrány. Stejně tak i Zahrada otevírá téma, které nutí čtenáře přemýšlet nad vlastním postojem.

Hlavním hrdinou Zahrady je Jarek, který se po letech vrací do domu po svých prarodičích. Dům i zahrada jsou po dlouhé době bez péče zanedbané. Jarek se tak pouští do zvelebování místa, kde se nyní chystá usadit. Nejvíce péče věnuje zahradě, kde vždy nacházel klid.

Na čí straně budete stát?

Záměrně nechci k obsahu dodávat nic víc. U této knihy je potřeba si ten pocit a uvědomění dávkovat postupně a nenápadně jako k němu přichází sám Jarek. A v tom je podle mě kouzlo knihy Petry Dvořákové: pomalu se plížit okolo, v náznacích, postupně probouzet, co bylo potlačováno. Styl psaní tak nechává nějakou práci i na čtenáři. Líbí se mi, že věci nejsou hned pojmenované a přesně naservírované. Je třeba trochu číst mezi řádky. Hledat si vlastní cestu. Zároveň ale nejdeme úplně do hloubky, různých reakcí a pocitů se dotýkáme jen okrajově.

Konfrontace a reakce je u tématu této knihy velmi důležitá. A to jak přímo v příběhu, tak i u nás. Není to nejspíš kniha, která ve vás zanechá příjemný pocit, možná budete tápat na čí straně stojíte. A to je, myslím, správně. Jak sama autorka řekla v rozhovoru pro nakladatelství Host, u románu Vrány bylo lehké postavit se za hlavní postavu Barunky. U Jarka budete možná na vážkách.

Když se nad tím tak zamýšlím, čtení Zahrady přináší spoustu různých pocitů. Naději, úzkost, radost, smíření, zlost, opovržení. Je to jízda na horské dráze. Na 189 stran poměrně velká nálož emocí, ale na to jsme už Petry Dvořákové zvyklí. Kniha vám možná zabere „jen“ jeden dlouhý zimní večer, ale určitě stojí za pozornost.