Heřmánkové údolí: Ideální čtení pro fanoušky Mornštajnové a Lednické

O Heřmánkovém údolí jsem samozřejmě z knihomolských kuloárů semtam něco zaslechla. Aby taky ne, když jde o třetí nejprodávanější knihu i za rok 2022 podle Svazu českých knihkupců a nakladatelů. A to poprvé vyšla už v roce 2012! Nikdy jsem jí ale nevěnovala větší pozornost, ačkoliv jsem velkou fanynkou historických českých románů. A byla to – samozřejmě – velká chyba. Přečetla jsem ji za pár hodin a ráda bych na ni trochu navnadila ty, kteří se s ní zkrátka do téhle doby nepotkali v tu pravou chvíli.

Hana Marie Körnerová, vlastním jménem Hana Martinková, je stálicí české literární scény. Krom jejího asi nejznámějšího románu Heřmánkové údolí můžete znát kupříkladu dobový thriller Andělská tvář, jehož stejnojmennou filmovou adaptaci ztvárnil Zdeněk Troška, nebo rozsáhlou historicko-romantickou ságu Pán hor. To je navíc jen zlomek, jelikož Körnerová je opravdu plodnou autorkou a její další příběhy najdete v našem knihkupectví.

Heřmánkové údolí sleduje osudy Anny, sedmnáctileté dívky, která po repatriaci přijíždí z Ukrajiny za příbuznými do Čech. Píše se rok 1946, celý svět se vzpamatovává z druhé světové války a Anna se od příbuzných nedočká moc vlídného přijetí. Je jí okamžitě “nabídnut” výhodný sňatek a život na samotě v zájezdní hospodě, po boku sice krásného, ale morousovitého válečného hrdiny. Překotné a bouřlivé poválečné roky sledujeme jen z povzdálí, někdy to vypadá, jako by “svět tam venku” vůbec neexistoval, ale samozřejmě se dotknou i tichého údolí plného heřmánku a každodenních obyčejných starostí.

Dalších deset let sledujeme Annino zápolení se všedními problémy, výchovou dětí, komplikovanou povahou jejího manžela a především čteme o jejím vývoji; o tom, jak se z naivní a pokorné dívenky stala samostatná, sebevědomá žena, která v sobě našla netušenou sílu. To je na celém příběhu jednoznačně ta nejlepší, nejinspirativnější část, která vás nutí otáčet stránky dál – chcete zkrátka vědět, jak si Anna poradí s tím, co dostala naloženo (a že toho není málo). Román je především příběhem o síle lidského ducha, který se nikdy nevzdá, navzdory jakémukoliv zaškobrtnutí nebo pádu.

Je to taky příběh o obyčejných lidských osudech, kterých se netýkají dějiny, jsou jejich součástí, nechávají se jimi unášet a rozhodovat ty nad nimi. Zkrátka nemůžete řešit politiku, když se staráte, aby vaše děti měli co jíst a kde spát. Samozřejmě, že jsem se ze své teplé postele v 21. století neubránila lehkému povzdechnutí, jak se v padesátých letech opečovávaly těhotné ženy, jaké nevyžádané rady se pronášely u porodů a jak se zacházelo s duševně nemocnými lidmi, ale zároveň mi bylo jasné, že tohle je ta skutečná realita – že takhle to doopravdy mohlo být, že takhle lidé doopravdy žili.

Tahle knížka není ideálním čtivem pro ty, co milují historickou literaturu, raději bych k ní odkázala ty, co si s nadšením přečtou čtivý a odpočinkový společenský román zarámovaný kulisami z minulosti. A samozřejmě se nabízí srovnání s dalšími superstar českých společenských historických románů – Alenou Mornštajnovou a Karin Lednickou. Lednické Šikmý kostel je ukotvený v jednom tématu a zpracovává velmi kvalitně historii jednoho místa (narozdíl od Heřmánkového údolí, které se sice odehrává v první polovině na jednom místě, ale nezachycuje jeho proměny a není hybatelem děje), nicméně kostel a údolí jsou si velmi podobné ve zpracování charakterů jednotlivých postav. Možná bych se ale přece jen přiklonila k Mornštajnové, pro kterou je typické, že vypráví obyčejné lidské osudy na pozadí velkých historických dějin v Čechách.

Jde každopádně o příběh, který vás vtáhne během několika prvních stránek a nebojím se jej s radostí doporučit komukoliv, kdo si bude chtít odpočinout u původního českého románu, který je plný tklivých lidských osudů.